Informace a rady k fyziologii stárnutí

Stárnoucí oko

Lidský organizmus stárne od prvního dne života, a to se týká i oka a zraku. Příznaky tohoto stárnutí se ovšem zřetelně projeví až o několik desetiletí později. Tyto zákonitě se dostavující, tzv. fyziologické změny pak označujeme jako věkem podmíněné, stařecké, neboli senilní. Ohlašují se v různém věku, některé už kolem 40. roku, jak je tomu u fyziologického úbytku akomodace oka (to je schopnost zaostřovat zrak na různé vzdálenosti), jemuž říkáme presbyopie, neboli starozrakost. Jiné se začnou projevovat až po 60. roce života, např. stařecký zákal čočky - senilní katarakta. A další stařecké změny se mohou projevit ještě později, většinou až kolem 80. roku - postihují některé části sítnice, a pak je nazýváme věkem podmíněnou, neboli senilní makulární degeneraci.

Věk, ve kterém se tyto změny u různých jedinců projeví, a také jejich hloubka, rozsah a rychlost vývoje, jsou do značné míry předurčeny geneticky (dědičností). V některých rodinách se dostaví dříve, v jiných později a některé jedince zdánlivě ušetří. Avšak i u nich, pokud se dožijí přiměřeného věku, všechny připomenuté projevy stárnutí oka v lehčí formě, či alespoň v náznaku prokážeme. V tomto věku zpravidla ani příliš nevadí, a mnohé z nich lze dokonce do jisté míry korigovat. Vzniku většiny z nich ovšem neumíme předcházet, ani je příčinně léčit.

K méně závažným svízelím stárnoucího oka, jež závěrem připomeneme, patří ještě pocit suchého oka, nebo naopak stařecká slzivost oka a funkční a kosmetické projevy stárnutí kůže očních víček.

Starozrakost - presbyopie

Oko mladého člověka zaostří stejně dobře na blízký i na vzdálený předmět. Tato schopnost, označovaná jako akomodace oka do blízka a na dálku, je umožněna jednak plasticitou oční čočky, jednak činností nitroočních nervů a svalových vláken, která střídavě napínají či uvolňují vlákna závěsného aparátu čočky a mění tím lomivou sílu její i celého oka. Systém lze přirovnat k jakémusi transfokátoru, který dovoluje dětem vidět ostře na vzdálenost několika cm i do nekonečna (od 5 m dále).

S věkem této schopnosti postupně ubývá, a kolem 40. roku se nejbližší bod ostrého vidění vzdálí od oka asi na 33 cm, což představuje obvyklou pracovní vzdálenost. Každý další úbytek akomodace musí být proto nahrazen spojnou čočkou v brýlích. Kolem 40 let jde o čočku o síle +1, v 50 letech o +2 a v 60 o +3 - +3,5 dioptrie. Normálnímu oku tato síla pak postačí už na celý zbytek života.

Trochu jinak je tomu u očí daleko- či krátkozrakých, u nichž je ve stáří potřebná korekce do blízka, buď silnější nebo naopak slabší. Lidé s krátkozrakostí nad -3 dioptrie se většinou po celý život obejdou bez zvláštních brýlí do blízka.Čtený text si ovšem pak přibližují, někdy až těsně k oku. Dalekozraký jej naopak zprvu od oka vzdaluje, někdy až na délku paže, a pokud to už nestačí, nezbývá než dojít si pro brýle.

Pro presbyopii kombinovanou s krátko- či dalekozrakostí, jsou výhodou tzv. bifokální skla, jejichž horním segmentem se pacient dívá do dálky a dolním do blízka, popřípadě skla víceohnisková, multifokální, s plynulým přechodem pro různé vzdálenosti. Ta však jsou podstatně dražší, stejně jako různě filtry pro TV či pro řidiče, jež slouží pohodlí a vyšším nárokům nositele.

Stařecký šedý zákal - senilní katarakta

Šedým zákalem rozumíme zákal jinak ideálně průhledné, čiré oční čočky. Příčiny zákalu jsou pestré. Známe kataraktu vrozenou, po úraze, po jiném očním či celkovém onemocnění aj. Zákal, který bez zjevné či známé příčiny vzniká po 60. roce věku, nazýváme stařeckým či senilním. Jeho vývoj je často velmi pomalý a jeho počínající formy nemusí léta, ba desetiletí zrak zhoršovat a pacientovi tedy vadit. Jindy bývá tento vývoj podstatně rychlejší a zrak se - bez bolesti a červeného oka - zhoršuje zprvu na jednom, a později i na druhém oku, vzácněji na obou zároveň. Oči ovšem nikdy zcela neoslepnou, vždy zůstává zachován alespoň světlocit a jeho správná projekce.

Jedinou možnou léčbou tohoto stavu je chirurgické odstranění zkaleného jádra čočky a náhrada jeho lomivosti buď brýlovým sklem (jak tomu bylo donedávna), anebo implantace umělohmotové čočky do oka, přesněji do zachovaného pouzdra původní čočky. Tato operace je v současnosti metodou volby, kterou umožnily pokroky v mikrochirurgii a implantologii. Léčba katarakty se tak radikálně změnila:

  • operovat lze v kterékoli fázi vývoje zákalu (pacient nečeká na jeho "dozrání"),
  • náročný, a svým způsobem rizikový výkon lze nyní provést i ambulantně,
  • a hlavně odpadla nutnost nosit těžká pooperační skla či kontaktní čočky, jež v této věkové skupině nebyly bez problémů.

Tento stav je zároveň nejlepší prevencí některých, většinou sice vzácných, ale vždy nebezpečných pozdních komplikací klasické metody. Občasné pozdní zahuštění pouzdra po implantaci čočky lze zpravidla vyřešit ve zlomku vteřiny laserem. Současný stav chirurgie katarakty je příkladem pokroku mediciny a pýchou oftalmologie.

Věkem podmíněná makulární degenerace

Zatím je tato závažná oční choroba pokročilého věku u nás poměrně vzácná, ale s prodlužujícím se věkem je třeba počítat se stále častějším výskytem. Nyní je postiženo asi 1,5% osob do 75 let, mezi 75 a 85 lety je to však už 7,4%, a ve věku nad 85 let zasáhl výskyt již 18,5% populace.

Jde o degenerativní změny světločivých buněk v tzv, žluté skvrně, neboli makule, která je místem nejostřejšího vidění, místem, v němž se zobrazí objekt, který fixujeme, tj. upínáme na něj svou pozornost. Onemocnění bývá oboustranné, ale vyvíjí se většinou stranově asymetricky, to znamená, že jedno oko bývá postiženo i o několik let dříve než druhé. Vývoj poruchy bývá většinou pomalý, jen vzácněji proběhne v několika náhlých atakách.

Prvním příznakem bývají drobné výpadky centrálního zorného pole, např. 1 - 2 písmen na řádku, popřípadě s deformací v průsečíku čar. Výpadky pak postupně splývají v pozitivní centrální skotom, projevující se jako šedá skvrna v místě fixace. Ta nakonec zcela znemožní čtení drobného novinového tisku a ztěžuje i rozeznávání obličejů na ulici i na obrazovce. Pro mnohé je to velmi deprimující, ale záleží na způsobu života, jak moc se pacient cítí být tímto defektem omezen. Všechny pacienty je však možné a nutné opakovaně ujistit, že nikdy zcela neoslepnou, že jim i nadále zůstane zachována poměrně široká čast periferie zorného pole. Ta jim umožní dobrou orientaci v prostoru, tak, aby se každý mohl sám o sebe postarat.

Příčina onemocnění je - přes intenzivní výzkum - zatím stále nejasná. Podílí se na ní zřejmě více faktorů, od dědičnosti, špatné životosprávy či výživy a snad i některých celkových chorob, až k vlivům dosud neznámým. Léčba je přes veškerou snahu v podstatě bezmocná, a hlavní pomocí je tak celkem bohatý výběr speciálních zvětšovacích pomůcek, včetně elektronických.

Syndrom suchého oka

Toto dosti časté, chronické onemocnění spojivky a rohovky obou očí sice nijak neohrožuje zrak, trvale však působí velmi nepříjemné oční potíže. Pacienti si stěžují na stálé svědění a pálení očí, na pocit cizího tělíska, který je nutí k častému mrkání, a mnozí udávají výslovně pocit suchého oka. Ten se stupňuje v zakouřeném a prašném prostředí, jindy naopak v klimatizovaných či centrálně vytápěných místnostech, popřípadě po delší zrakové námaze (čtení, počítač, ruční práce a j.). Pro afekci je typické, že stesky vznikají na oku s prakticky normálním objektivním nálezem. Pacienti jsou proto často zprvu považováni za neurotiky či kverulanty, a teprve speciální testy prokáží poruchu tvorby slz co do množství i kvality.

Možných příčín je mnoho a řadí se k nim např. hormonální vlivy (menopauza), věkem podmíněný zánik slzných žlázek spojivky, dráždění konzervační látkou, která je předepsanou součástí všech očních kapek, a mnohé další příčiny, včetně zatím neznámých a nejasných. Příčinná léčba je proto zřídka možná a úspěšná.

Úlevu vždy přináší časté svlažování povrchu oka umělými slzami či kapkami, které nedráždí a lze je tak vkapovat tak často, jak je to príjemné. Není ovšem snadné objevit je v bohaté nabídce lékáren. Některé totiž pomáhají jen některým pacientům, zatímco jiným mohou potíže i zhoršovat. Vždy je však nutné výslovně žádat, aby do kapek nebyla přidávána konzervační látka. Někdy pomohou měkké kontaktní čočky, jindy mohou být naopak vlastní příčinou potíží. Jindy může být úspěšný dočasný uzavěr odvodního slzného kanálku jakousi silikonovou "zátkou", která omezuje odtok slz ze spojivkového vaku.

Stařecká slzivost oka

Tento obraz je vlastně opakem předchozího a jeho příčinou jsou stařecké změny kůže víček, která jsou ochablá , ztrácejí pružnost a nepřiléhají těsně k oku. Funkčně se to projeví zvláště ve vnitřním očním koutku, kde jsou do tzv. slzného jezírka zanořena ústí horního a dolního slzného kanálku, jimiž je do slzovodu a nosní dutiny odváděn přebytek slz. Při poruše tohoto mechanizmu přetékají slzy přes okraj víčka, koulí se po tváři a bývají stírány kapesníkem či prsty od vnitřního očního koutku dolů. Tím se ovšem víčko ještě více odvrací od oční koule, a tak vzniká jeho tzv. vývrat, čili ektropium. To ovšem funkci slzného jezírka ještě více zhoršuje, takže vzniká jakýsi začarovaný kruh: oko slzí, protože je víčko odvráceno od oka, a odvráceno je proto, že otírání slz v nesprávném směru tento vývrat stále stupňuje. V počáteční fázi někdy stačí nemocného upozornit, aby slzy stíral s tváře směrem k vnitřnímu koutku a prováděl jakousi masáž víčka, která jej vrací do původního postavení. Pokud už není možné dosáhnout toho tímto způsobem, je nutné provést malou plastiku, což bývá úkolem očního chirurga.

Funkční a kosmetické projevy stárnutí kůže očních víček

Odstranění vrásek na víčkách z kosmetických důvodů provádí zpravidla plastický chirurg, a tento výkon již nebývá hrazen pojišťovnou. Jedinou výjimkou může být stařecký převis ochablé kůže horního víčka, které zvláště se strany omezuje zorné pole pacienta a může vadit např. řidiči motorového vozidla. Tyto výkony indikuje a většinou i provádí okulista, a mohou být hrazeny pojišťovnou.

Připravila: MUDr Otradovec, CSc.

Senior Internet Klub
[sik.vse.cz]