Kultura

Vaše příspěvky - období: březen 2009

24. 3. 2009

Kino Lucerna - sleva pro seniory

V dubnu promítá kino Lucerna nové filmy pro seniory.

Datum Film Produkce Začátek
  3. 4. Mamma mia GB/USA 14:30
  6. 4. Normal ČR/Finsko,Dánsko 14:00
10. 4. Austrálie USA/Australie 13:30
13. 4. Pochyby USA 14:00
17. 4. Vévodkyně GB 14:30
20. 4. Gomora Itálie 13:30
24. 4. Happy-Go-Lucky GB 14:00
27. 4. Chlapec v pruhovaném pyžamu GB/USA 14:00

Šej

24. 3. 2009

Albert Einstein

Tvůrce teorie relativity Albert Einstein se narodil před 130 lety

Albert Einstein  se narodil 14. března 1879 v Ulmu. V deseti letech začal se samostudiem přírodních věd a nastoupil na. gymnázium v Mnichově. Studium mu nedělalo problémy, ale nesnášel biflování a přísnost, které na německých školách panovaly. Gymnasium nedokončil a v r. 1894 se přihlásil k přijímacím zkouškám na Polytechnický institut do Curychu, ale nebyl přijat. a tak pokračoval na střední škole ve švýcarském Aarau, která měla velmi dobře vybavenou fyzikální laboratoř a následně na pedagogické fakultě curyšského institutu se zaměřením na matematiku a fyziku (1896 - 1900).

V roce 1901 získal švýcarské občanství a místo na patentovém úřadě v Bernu jako technický expert. Při svém zaměstnání měl dostatek prostoru k práci na svých vědeckých pracích v oblasti teoretické fyziky. Publikoval články o difúzi, fotonech, Brownově pohybu a hlavně známou speciální teorii relativity pod názvem “K elektrodynamice pohybujících se těles” a v roce 1905 obhájil doktorát. Publikování teorie relativity mu vynesla vysokou vážnost a v roce 1909 mu byl udělen titul doktora honoris causa na ženevské univerzitě a v létech 1909 – 1911 působil jako mimořádný profesor teoretické fyziky na curyšské univerzitě. Po krátkém působní v Praze na pražské německé univerzitě (1911-12) se vrátil na polytechnický institut do Curychu, kde pracoval především na zobecnění teorie relativity, kterou v roce 1913 na kongresu přírodovědců ve Vídni presentoval jako novou teorii gravitace.

V roce 1914 se stal profesorem fyziky na univerzitě v Berlíně a ředitelem tamního Institutu císaře Viléma.a v roce 1915 dokončil práci na obecné teorii relativity, která představovala zvrat v celém dosavadním pojetí fyziky. Některé její postuláty , zvláště vazby mezi gravitací a geometrickými vlastnostmi časoprostoru, potvrdila astronomická měření 29. května 1919 při sledování zatmění Slunce, kdy bylo experimentálně dokázáno zakřivení prostoru v blízkosti slunce. Jiné závěry teorie relativity se však dosud uspokojivě nepodařilo dokázat.

Roku 1923 obdržel Nobelovu cenu za objevení zákona fotoelektrického efektu a za další práci v oboru teoretické fyziky.

V Německu zůstal až do roku 1933, kdy byl přinucen politickou situací emigrovat do USA. Získal místo profesora teoretické fyziky ve fyzikálním ústavu v Princetonu. a mohl se plně věnovat svému bádání. V roce 1938 vydal knihu „Vývoj fyziky“, která podávala populární vysvětlení teorie relativity. V době princetonského pobytu patřil k nejpopulárnějším osobnostem mezi americkými vědci.

V srpnu 1939 upozornil na aktivity Němců v oblasti vývoje jaderné bomby a vyzval americkou vládu, aby se v této oblasti také angažovala. Když však bylo Německo poraženo, snažil se odvrátit hrozbu bombardování japonských měst. Cítil osobní zodpovědnost za celou jadernou tragédii a stal se předsedou sdružení amerických fyziků, které se postavilo proti zneužití jaderné energie pro válečné účely.

Zemřel 18. dubna 1955 v Princetonu. Byl pohřben bez církevního obřadu a oficiálních ceremonií jen v přítomnosti několika nejbližších přátel a jeho popel byl rozptýlen do vzduchu.

Ing. Jiří Valenta

7. 3. 2009

Jiří Chocholáč: Fotky nestárnou

Pokračováním dlouhodobého výstavního cyklu fotografických výstav z cyklu Umění na papíře představuje galerie Kavárny Lucerna ukázku z práce pražského fotografa Jiřího Chocholáče.

Výstava bude v instalována kavárně Lucerna 23.3.2009 a potrvá do 3.5.2009. Vernisáž se koná v úterý 24.3.2009 v 18.hodin.

Jiří Chocholáče, ročník 1942, po střední škole začal pracovat jako asistent kamery. V letech 1962-64 studoval na pražské FAMU, obor kamera u Prof. J. Šmoka. Od roku 1965 pracoval jako reportér v různých tiskových mediích, dlouhou dobu byl reportérem magazinu Zápisník. Práce magazínového fotografa, jejíž náplní kromě obvyklých reportáží byly portréty osobností ze společenského života - ale hlavně ze světa divadla, filmu a dalších oborů umění, byla pro Chocholáče dlouhou dobu určující. Nezůstal však u standardních magazínových fotografií, které byly žádány, ale pokoušel se hledat si své cesty. Jednou z nich byla volná tvorba, ve které se pokoušel vycházet ze surrealistických principů. Tyto pokusy pokračovaly několik let a vyústily ve spolupráci s básníkem Pavlem Vrbou a následně výstavou „voda-vzduch-světla“ v roce 1987. Jako magazínový fotograf se několikrát zúčastnil i známé výstavy World Press Photo, na které v roce 1969 získal čestné uznání.

Pro současnou výstavu vybral Jiří Chocholáč kolekci portrétů, které v průběhu let nafotografoval. K některým z nich se po letech vrátil a s použitím současných technik na nich „trochu zapracoval“. Některé jsou vzpomínkou na herce a zpěváky, se kterými se autor setkal v jejich „hvězdné době“, jiné zachytily počátky cesty dnes velkých osobností. I přes výtvarné zpracování, které Chocholáčovy fotografie vzdálilo pouhému dokumentárnímu zápisu, v nich zůstalo hodně z toho, co činí fotografií jedinečnou: fotografie totiž nestárnou…..

Pavel Vácha

13. 3. 2009

Obraz Vojtěcha Hynaise "Alegorie zimy" v královské lóži

Když bylo postaveno vyhořelé Národní divadlo, výzdoba královské lóže byla svěřena Vojtěchu Hynaisovi, autoru monumentální opony

Malíř bez obtíží a celkem v krátkých lhůtách namaloval Jaro, Léto a podzim. Obrazy byly umístěny na zdech lóže. Chyběla jen zima. Dlouho malíř nepřistupoval k práci na tomto čtvrtém obraze. Kromě jiného poškorpil se i se staviteli divadla a místo pro Zimu bylo dlouho prázdné. Do práce dal se až po několika letech na nátlak úřadu, kterému bylo divadlo svěřeno. Bylo to v devadesátých letech minulého století a Hynais byl v té době v Paříži, kde už dávno opustil způsob malby, jímž byla namalovány tři předcházející alegorie, experimentoval a přiklonil se k novému směru v evropském malířství, k tzv. malbě luministické, k malbě světel. To byl směr, který se pokoušel znázornit model buď v umělém nebo v přirozeném osvětlení se všemi barevnými vlastnostmi, se všemi nuancemi světel barev a odstínů A tak se jeho zima dosud podstatně liší od jeho starších obrazů v divadle.

Také ostatní okolnosti tohoto díla byly svérázné a překvapující. Vojtěch Hynais měl ateliér ve Stromovce v Akademii výtvarných umění. Okna jeho pracovny byla obrácena do sadu, kde byl háj mladých břízek. Objevil pak ideální model. Bylo to půvabná rusovlasá dívčina s „mrazivými“ očima, které připomínaly chlad tohoto ročního období. Poté až jen čekal, až napadne v Praze hodně sněhu a jeho březový hájek octne se pod sněhem. Do tohoto lesíka nosili mu zaměstnanci Akademie nahou dívčinu zabalenou jen v prostěradlech. Byla třeskutá zima a nad Stromovkou krákaly vrány. Dostaly se také do obrazu. V háječku modelku rozbalili a postavili na sníh. A když dostatečně zmodrala a zčervenala zimou, malíř chvatně namaloval tyto jedinečné barvy její pleti.

Po chvíli ji opět odnesli do Akademie, masírovali její ztuhlé tělo a napájeli ji čajem. A když ses trochu ohřála, proces se opakoval. A dělali to tak dlouho, dokud se Hynaisovi nepodařilo zachytit přesný odstín zardělé pleti na její tváři.

Teprve pak si ji oblékl do mušelínové drapérie a v ateliéru domaloval. Všimněte si, jak i mušelínem prosvítá chladné dívčí tělo. Byl asi s obrazem spokojen.

Obraz visí již přes osmdesát let v Královské lóži. Hynais už dálno spočinul ve vyšehradském Slavíně. I modelka je po smrti.

Ale já tu ještě jsem. Je zima, v březovém hájku u Akademie je vysoko sněhu. Uplynulo mnoho let a všechno zavál sníh. Já však mu dodnes neodpustil.

Jaroslav Seifert – Oldřich Rakovec: Co všechno zavál sníh. (Výňatek z povídky Alegorie zimy.)

Jaroslava Navrátilová, Dr. Soňa Rybičková

10. 3. 2009

Akademik Heyrovský – nositel Nobelovy ceny

V roce 1959 byla udělena Nobelova ceny za chemii akademiku Jaroslavu Heyrovskému, který se tak stal vůbec prvním Čechem, který toto významné ocenění dostal.

Stockholm, 10. prosinec 1959. Švédský král Gustav Adolf VI.  předává  Nobelovu cenu za chemii Jaroslavu Heyrovskému “za jeho objev a vývoj polarografických metod analýzy”.  Akademik Heyrovský se tak stává prvním Čechem v historii, který toto významné ocenění dostal.

Jaroslav Heyrovský  se narodil 20. prosince 1890 jako páté dítě v rodině profesora římského práva na Karlově univerzitě.Studoval na akademickém gymnáziu v Praze, po jeho absolvování se v roce 1909 zapsal na filozofické fakultě Karlova univerzity, ale již od roku 1910 studoval na Univerzity College v Londýně, kde v roce 1913 získal hodnost bakaláře. Jeho studia přerušila I. světová válka, kterou prožil jako zdravotník, ale dále pracoval ve svém studiu a tak již v roce 1918 obhájil na Karlově univerzitě svou disertační práci týkající se vlastností hliníku v elektrickém poli.

V dalších létech se věnoval problematice rtuťové kapkové elektrody, která sloužila k měření povrchového napětí rtuti a v roce 1922 publikoval objev využití elektrolýzy se rtuťovou kapkovou elektrodou jako metodu sloužící účelům chemické analýzy.

V roce 1924 sestrojil se svým žákem M. Shikatou  polarograf  - přístroj pro automatický záznam křivky závislosti proudu na napětí při elektrolýze roztoku vzorku. V počátcích se polarografická metoda zdála být málo vhodná pro praktické využití, ale po jejím dalším rozpracování vznikl v roce 1924 návrh na konstrukci prvního automatického přístroje, který umožnil zkrácení postupu z řádů hodin na minuty. Všechny voltampérové metody, které se dnes v elektroanalytické chemii používají, pocházejí z Heyrovského objevu polarografie.

Akademik Heyrovský byl zakladatelem Polarografického ústavu ČSAV (1950) a spoluzakladatelem časopisu Collection of Czechoslovak Chemical Communications (1929). Získal čestné doktoráty na mnoha univerzitách (mj. Drážďany, Marseille, Paříž, Varšava) a byl čestným členem vědeckých akademií (např. USA - Boston, Indie, Maďarsko, Polsko), dále byl viceprezidentem Mezinárodní unie fyziků, prezidentem polarografické společnosti v Londýně, čestným členem Japonské polarografické společnosti, čestným členem chemických společností Československa, Rakouska, Polska, Anglie a Indie.

Jaroslav Heyrovský zemřel 27. března 1967 a je pohřben na Vyšehradě.

Ing. Jiří Valenta

3. 3. 2009

Lotosové květy Číny

K tradicím staré Číny patřilo ovazování nohou malých děvčátek, jehož cílem bylo zastavení růstu nohy . Tehdejším ideálem byla totiž malá noha, ne větší než 10 cm, která se stala prvořadým erotickým objektem ženina těla. Malá noha sice dávala rodině dívky naději na důstojný sňatek, ale důsledky této zmrzačující procedury nebyly omezeny jen na deformace nohou, ale ovlivnily fyziologii a architekturu celého těla, a pro jen málo pohyblivou manželku znamenaly zcela podřízené postavení vzhledem k manželovi, což bylo v souladu s Konfuciánským učením o světě kontrolovaném muži. Tato tradice byla udržována po tisíc let , a teprve komunistická Čína ji v roce 1949 zakázala.

Možná jste někdy zatoužili podívat se nejen do jiné země, ale i do jiné historické epochy, a na vlastní kůži vyzkoušet jak se žilo v době, o které dnes jenom čteme. A tak si představte, že kouzelný dědeček vyslyší vaše přání, udělá z vás děvčátko mezi 4.- 6. rokem, a přenese vás do Číny mezi 10. – 20.stoletím, a usadí do rodiny střední a vyšší třídy.

Proč ten zlomyslný děda vybral zrovna takovouto scénu? To proto, abyste tehdejší zvyky a pravidla čínské společnosti mohly zažít v plné šíři.

My se teď ale budeme věnovat jen jednomu pravidlu, které mělo dívkám zajistit budoucnost v důstojném manželství. A tímto pravidlem, ba nezbytností byla  malá nožka - lotosový květ.

Cesta k němu však byla dlouhá, krutě bolestivá a v konečném důsledku zmrzačující.  Cílem bylo zastavit růst nohy   pevnou bandáží chodidla.

Procedura začínala mezi 4. - 6. rokem tak, že se holčičce nejprve ostříhaly nehty, pak se prsty ohnuly k k plosce nohy - a pokud se zdály nedostatečně ohnuté, tak se prostě zlomily – a chodidla se pevně ovázala pruhem látky 3m dlouhým a 5 cm širokým tak, že špička nohy byla přitažena k patě, aby se nárt postupně vyklenul do tvaru lotosového květu. Ani nesnesitelná bolest dítěte matku neodradila od každodenního ošetření nohou, při němž byla bandáž stále více utahována. Nohy bylo nutno denně omývat, přikládat teplé a studené obklady ke zmírnění bolesti, stříhat nehty, protože hrozilo nebezpečí, že poraní chodidlo a způsobí infekci. Zvláště pevná bandáž omezovala cirkulaci, takže odumření měkkých tkání, hnisání a gangréna nebyly žádnou výjimkou. Dovedete si představit ten zápach, který musel obtěžovat nejen dívku, ale i okolí? Odhaduje se, že tuto proceduru nepřežilo 10 % dívek. Všechny tyto strázně byly ještě horší, jestliže se s bandážováním začalo v pozdějším věku. Každé dva týdny měnila dívka boty, které byly vždy o 2,5 – 5,0 mm menší než předchozí.

Trvalo obvykle 2 roky, než bylo dosaženo ideální velikosti nohy – 7,5 – 10 cm! Chodidlo ve tvaru koňské nohy bránilo ženě v rychlejším pohybu, ne-li v pohybu vůbec, váha těla spočívala na patách, takže často mohla stát pouze opřena, lýtka byla tenká, svaly atrofické - a bosá  chodidla „hrbatá“a ohavná.

Co vlastně vedlo k tomuto zvyku  a proč se udržel celých 1000 let?

Tradují se legendy z doby dynastie Sung (960 – 1279) o krásné císařské konkubině Yao Niang s malými nohami, která uváděla do vytržení svého pána tancem na podstavci ve tvaru lotosového květu, který se pak stal i básnickým pojmenováním malých nožek. To mělo být modelem pro ostatní ženy, které si ovšem musely nohy uměle zmenšit bandážováním. Jiná legenda říká, že si ženy ovazovaly nohy, aby tak vyjádřily sympatie s císařovnou, která měla tzv. koňskou nohu (vrozená vývojová odchylka, která se dnes operuje).

Legend je více, ale žádná nepřináší zřetelný důvod pro vznik tohoto zvyku. Zato jeho důsledky jsou více než zřetelné : omezovala ženinu pohyblivost v takové míře, že často nemohla bez pomoci ani vstát, ve stoje se často neudržela, pokud nemohla být opřena, obtížně chodila, natož aby mohla utíkat. Utíkat před čím? Např. před bitím, ani ukrýt se nemohla. Manželky a konkubiny tak byly zcela podřízeny mužům, jejichž nadřazenost nad ženami byla základním článkem sociálního statutu konfuciánského učení.

Vázání nohou začalo tedy v nejvyšší společenské vrstvě, ale brzy se rozšířilo i do nižších vrstev. Podmínkou ovšem bylo bohatství, protože dovolit si ženu s takovým handicapem byl luxus. Tam, kde žena musela pracovat v domě i na poli bylo něco takového skoro nemožné. Ale jen skoro. Protože brzy se „malá noha“ či „lotosový květ“ stala téměř základní podmínkou pro dobrý (úspěšný) sňatek. Nápadník totiž nezjišťoval, co dívka umí, nebo zda je krásná, ale zda má malé nohy. A neměla-li, od svatby odstoupil. Proto i v nejnižších vrstvách, kde rodiny sváděli zápas o nejisté živobytí a kde žena, resp. dívka musela pracovat na poli či v dílně, matka se odhodlala podrobit dceru této zmrzačující proceduře s cílem dosáhnout její lepší pozice pro vdavky (manželství). Přitom pravděpodobnost, že se dívka z této nižší vrstvy povznese sňatkem na vyšší sociální úroveň, byla velmi malá.

Proti ovazování nohou se nejdříve postavili dobyvatelé Manchu (1665), ale jejich snahy – i přes zastrašující tresty – selhaly. Stejně neuspěli ani misionáři, kteří založili první Společnost proti vázání nohou (1874). Hlavní zásadou bylo nejen nepodrobovat dcery této praxi, ale také nedovolit synům ženit se s těmito dívkami. V 1897 vznikla v Šanghaji Anti-Footbinding Society, která už měla 300 tisíc členů. Propagovala nejen poškozující vliv bandážování s hlediska čínské kultury, ale upozorňovala i na nesouhlas ostatního světa s tímto zvykem.

Skutečný začátek konce bandážování nohou nastal po roce 1900, kdy ale veřejné mínění už tento zvyk odmítalo. (Je však zajímavé, že jeho vymizení nastalo rychle na rozdíl od podobně znetvořující tradice - ženské obřízce. Ta se udržuje v Africe doposud.)

Proč ale vůbec došlo k takovému zvyku  a proč se tak houževnatě udržoval po 1000 let ?

Číňané nabízejí několik vysvětlení:

  • odlišení Číňanů od barbarů (Mongolů) a žen od mužů
  • zlepšení zdraví a plodnosti
  • ovlivňuje pozitivně lásku a sex, a tím
  • cudnost i lascivnost (oplzlost).

Tyto důvody lze považovat za zástupné, ne-li přímo falešné (scestné), protože pozitivní vliv na zdraví a plodnost ovázané nohy určitě neměly – podívejte se na to skutečné „zdraví“: velmi omezené prokrvení ovazovaných nohou, které – jestliže při ošetřování nohou došlo k poranění, a to bylo často –způsobilo infekci – gangrénu –ztrátu prstů a měkkých tkání. Noha se změnila v jakési kopýtko, váha se přenesla na paty, stoj byl obtížný, někdy tak, že žena mohla stát pouze byla-li opřená. Posunutí těžiště těla ovlivnilo architekturu kostí a páteře. Abnormální držení těla nedovolovalo ženě dřep nebo ohnutí se všemi důsledky např. při denní hygieně. Omezený pohyb vedl k osteoporóze s pravděpodobností fraktur vč. obratlů.

Naopak ale  ženská malá nožka  reprezentovala  blahobyt a prestiž rodiny a současně byla zcela jistě předmětem  erotického zájmu mužů.  Tento zájem byl natolik výrazný, že malá noha se stala prvořadým sexuálním fetišem, tj. zástupným objektem (sexuálním) před obvyklými erotickými oblastmi ženina těla. Malá noha byla spojována s vyšší úrovní sexu, což je s fyziologického hlediska falešná domněnka. Nicméně básně a kresby z tehdejší doby, často pornografické, vyjadřují až posedlost mužů malou ženskou nohou.

JJe však nepopiratelné, že žena s tak omezenou pohyblivostí je ve  zcela podřízeném postavení vzhledem k manželovi, je závislá, kontrolovatelná, uzavřená ve svém domě, tzn.věrná a cudná.  To naprosto souhlasilo s Konfuciánským učením o světě kontrolovaném (ovládaném) muži. Matky tedy zcela racionálně připravovaly své dcery na život v takovém světě. Že 10% dívek tuto přípravu nepřežilo? Dcery v tehdejší společnosti měly podstatně menší cenu než synové, protože synové měli povinnost starat se o rodiče, a proto byla ženská novorozeňata často zabíjena. A nejen v tehdejší společnost – tato praxe přetrvávala do zcela nedávné doby, ovšem s využitím moderní medicíny – matka se rozhodne ukončit těhotenství, jestliže amniocentéza určí ženské pohlaví zárodku (plodu). Spolu s vládní politikou jednoho dítěte v rodině na tuto dlouhotrvající praxi doplácejí v současné době mladí muži, kteří obtížně nacházejí ženy pro manželství. Growing sex imbalance shocks China | World news | The Guardian. Nadbytek mužů nežijících v manželství může mít v budoucnosti dalekosáhlé důsledky pro celou společnost - viz demografická analýza v tomto článku: NBC: China begins to face sex-ratio imbalance - World news- msnbc.compodřízeném postavení vzhledem k manželovi, je závislá, kontrolovatelná, uzavřená ve svém domě, tzn.věrná a cudná. To naprosto souhlasilo s Konfuciánským učením o světě kontrolovaném (ovládaném) muži. Matky tedy zcela racionálně připravovaly své dcery na život v takovém světě. Že 10% dívek tuto přípravu nepřežilo? Dcery v tehdejší společnosti měly podstatně menší cenu než synové, protože synové měli povinnost starat se o rodiče, a proto byla ženská novorozeňata často zabíjena. A nejen v tehdejší společnost – tato praxe přetrvávala do zcela nedávné doby, ovšem s využitím moderní medicíny – matka se rozhodne ukončit těhotenství, jestliže amniocentéza určí ženské pohlaví zárodku (plodu). Spolu s vládní politikou jednoho dítěte v rodině na tuto dlouhotrvající praxi doplácejí v současné době mladí muži, kteří obtížně nacházejí ženy pro manželství. Growing sex imbalance shocks China | World news | The Guardian. Nadbytek mužů nežijících v manželství může mít v budoucnosti dalekosáhlé důsledky pro celou společnost - viz demografická analýza v tomto článku: NBC: China begins to face sex-ratio imbalance - World news- msnbc.com

Stejnou měrou se však uplatňuje i rychle pokračující emancipace žen v čínské společnosti. S nástupem komunizmu v Číně  (1949) přišel i zákaz svazování nohou  a prostituce, a o 20 let později kulturní revoluce přinesla ženám rovnoprávnost s muži. I když některé zůstaly u role přece jen poněkud submisívní ženy v rodině, mnoho dalších realizuje své ambice - jsou vzdělané, silné a sebevědomé a uplatňují se jako podnikatelky a manažérky a i v jiných oborech, dříve vyhrazených mužům. Nespěchají do manželství, i když důležitost a prestiž této instituce není zpochybňována. Manželství však musí být kvalitní, ženy odmítají tolerovat manželovi milenku, takže v roce 2008 bylo v Číně rozvedeno 1,4 milionu manželství právě kvůli manželově nevěře. .

Muži vyrůstající po staletí v patriarchální společnosti, která formovala jejich myšlení a chování, musí být současným vývojem zaskočeni. Čínské ženy ovšem budou chtít i nadále být krásné a líbit se mužům, a budou podstupovat jiné procedury, běžně prováděné ve světě: plastické operace, prsní implantáty, liposukce ……..ale celoživotní zmrzačení „lotosovými květy“ už jistě nepřipustí.

Pro výlet do minulosti si Čínu asi nevybereme. A jiné země? Možná příště.

HEYOKA MAGAZINE.6.FootBinding

Dismal Aesthetics :: Bound Feet

MUDr Jana Škopková, CSc.

1. 3. 2009

Kino Lucerna - sleva pro seniory

V březnu promítá kino Lucerna nové filmy pro seniory.

Speciální projekce pro seniory v rámci Festivalu dokumentárních filmů. Vstup ZDARMA. Po projekci následuje debata s tvůrci filmu.

13.3., René,
začátek 14.00

18.3.,Zpověď Kateryny K.,
začátek 14.00

Datum Film Produkce Začátek
  2. 3. Vévodkyně VB 14:00
  3. 3. Líbáš jako Bůh ČR 14:00
  6. 3. Peklo s princeznou ČR 14:00
9. 3. Kdopak by se vlka bál ČR 14:00
20. 3. Valčík s Bašírem Izrael/SRN/FR 15:30
23. 3. Valkýra USA/SRN 13:30
25. 3. Milk USA 16:15
27. 3. Nouzový východ VB/USA 16:15
30. 3. Normal ČR/Finsko/Dánsko 14:00

Šej

1. 3. 2009

Chrám Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého na Karlově

Legenda o staviteli chrámu. Otec vlasti, Karel IV., chtěl vybudovat nový chrám na nejvyšším místě nově založeného Nového města proti Vyšehradu. Podle patrona chrámu sv. Karla Velikého říkají tam „Na Karlově“. Chrám jest proslulý svojí obrovskou, podivuhodnou klenbou, která je směle vypjata s žebrovím hvězdovitě spleteným.

Pověst o původci smělého klenutí vypravuje toto:
Za panování Karla IV. žil v Praze mladý stavitel, ve svém umění výborně zběhlý. Protože byl chudý, neměl příležitosti velikou stavbou ukázati, co dovede. Tu dostalo se mu k sluchu, že císař chce provésti novou stavbu chrámu a že není rozhodnuto, podle čích plánů má býti stavba provedena. I pustil se mladý stavitel do práce. Vymýšlel, kreslil, rýsoval, chtěje provést dílo neobyčejné, obdivuhodné. Chtěl se zvěčnit mistrovským dílem, jemuž by ve světě nebylo rovno. Práce se mu výborně zdařila. Když císař uviděl návrh na tuto stavbu, tak se mu zalíbil pro jeho krásu a neobyčejnou smělost, že stavbu mladému staviteli přikázal. Zkušení a osvědčení stavitelé tvrdili, že mladý stavitel stavbu ohromné klenby nedokončí, neboť že se pustil do díla, které je nad jeho síly. Ještě klenutí bylo zakryto lešením, ještě ani stavby nebylo viděti pro les trámů a již se ozývaly pochybovačné hlasy, tvrdivše nyní se vší určitostí, že se mladému staviteli stavba zhroutí. Tím jeho důvěra ve vlastní sílu byla dokonale otřesena. Sám začal pochybovati, že klenba nikdy ve výši té nevydrží, že se kopule zřítí.

Dlouho do noci sedal u plánů a znovu počítal, kreslil, vydrží-li klenba.Uvažoval, co by se stalo, kdyby se klenutí zřítilo, co by měl smíchu a hany, místo pochvaly a slávy.

Jedné noci, když po úmorném přemýšlení rozpálenou hlavu podepřel si o ruce, slyšel, jako by někdo vešel. A skutečně. U dveří ve stínu tmy stála postava, v plášti zahalena. Nežli se mohl přesvědčiti, zdali je to skutečnost, temná bytost promluvila: Vím, co tě tíží a trápí, proto jsem ti přišel pomoci.“

Vetřelec přikročil ke stolu, položil ruku na plány a povídal: „Stavbu dokončíš, dobudeš si slávy a bohatství, vejdeš-li se mnou ve spolek a zapíšeš-li mně svou duši.“  Mladý stavitel vešel tedy ve spolek s ďáblem, aby kostel dostavěl. A dostavěl.

Zbylo ještě odkliditi lešení, jež klenbu podpíralo, aby se dílo tak umělecké i odvážné zaskvělo ve vší kráse. Ale nikdo z dělníků se nechtěl k tomu odhodlati, aby lešení, klenbu podpírající strhl, neboť každý byl přesvědčen, že se pak i klenba dolů sřítí.

„Tedy lešení zapal“  ,našeptal mu ďábel. I zapálil stavitel lešení, jak mu ďábel poradil. Leč to se pojednou sřítilo s tak velikým hřmotem, že utíkající lidé volali, že se též klenba sřítila.

To slyše stavitel, viděl se od ďábla o kýženou slávu svého jména oloupen- dal se na útěk - nechtěje viděti svého zničeného díla.

Když se kotouče prachu rozplynuly – každý vykřikl úžasem.

Nevídané klenutí přepínalo podivuhodně chrámovou prostoru. Žasli a všichni se radovali.

Teď vzpomněli mladého stavitele. Sháněli se po něm, ale nikde ho nenašli.

Teprve druhého dne vylovili rybáři z Vltavy mladého muže, ve kterém poznali odvážného stavitele. Nedočkal se chvály a odměny. Ale kopule chrámu „Na Karlově“ dodnes hlásá slávu a velikost umění nešťastného stavitele.  Duše jeho přece propadla ďáblu.

František Wenig: Staré pověsti.

Jaroslava Navrátilová, Dr. Soňa Rybičková

1. 3. 2009

Museli pracovat pro Říši

Během druhé světové války bylo na nucené práce do Říše posláno asi 600 tis. českých pracovníků, před 65 léty, v roce 1944 to měl být celý ročník 1924.

Po loňském „osmičkovém“ roce připadají na letošní mimo jiné dvě významná výročí – okupace českých zemí a vznik Protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939 a začátek druhé světové války 1. září 1939. A s těmito daty souvisí i další, dnes už méně známé výročí – v roce 1944 byl na nucené práce do Říše nasazen celý ročník 1924 – chlapci i děvčata. Tam bylo postupně již dříve, převážně do zbrojní výroby, posláno mnoho českých pracovníků – koncem roku 1941 jich bylo asi 140 000, další následovali v létech 1942 až 1944. Podle protektorátní statistické ročenky jich bylo 401 763, převážně se jednalo o ročníky 1921 až 1924, ale odhaduje se, že celkem jich mohlo být až 600 tisíc, protože koncem války byly poslány i mladší ročníky (více než 100 tisíc lidí) na kopání protitankových zákopů na rakousko-maďarských hranicích a ve Slezsku. Počet nasazených, kteří si odnesli trvalé zdravotní postižení nebo zahynuli při náletech, při pracovních úrazech a v trestních táborech není znám, ale dá se odhadnout na tisíce.

Vedle zbrojní výroby byli čeští pracovníci nasazeni i do polovojenských organizací na stavební práce na opevněních ve Francii a Norsku a na odklízení trosek po náletech. Ubytování a hygienické podmínky byly většinou primitivní, strava špatná, pracovalo se ve dvanáctihodinových směnách. Za pracovní přestupky a pokusy o útěk hrozilo předání do pracovně-výchovných táborů, kde byly podmínky podobné životu v koncentračních táborech. Vedle nás pracovali i příslušníci dalších okupovaných zemí. Tito tzv. „auslendři“ byli považováni za lidi nižší kategorie. V hierarchii postavení národů stáli nejvýš Holanďané, pak následovali Francouzi, Belgičané a Italové. O další stupeň níže byli zařazeni Češi a téměř za podlidi byl považováni Poláci a Rusové (tj. občané tehdejšího Sovětského svazu), kteří museli nosit zvláštní označení (P resp.OST ) a měli zákaz vstupu do veřejných prostorů a některých obchodů.

Koncem roku 1999 se podařilo získat ze Spolkové nadace odškodnění za otrocké a nucené práce, na které byli před více než půl stoletím naši lidé odvlečeni. Tohoto odškodnění se dožilo asi 87 000 nasazených.

Počet pamětníků té doby rychle klesá a toto období není dnes už veřejnosti příliš známé ani zajímavé. Proto je o to záslužnější snaha je zdokumentovat a připomenout dnešní generaci. U nás se tím zabývá  Česko-německý fond budoucnostiČeská rada pro oběti nacismu  a Česko-německé diskusní fórum.  Přímý kontakt s bývalými nasazenými, zajišťování jejich setkání a různé kulturní akce pro ně provádí Obecně prospěšná společnost - Živá paměť. Aktivně dosud pracují některé pobočky bývalého Svazu nuceně nasazených např. v Karlových Varech a v Olomouci.

V Německu funguje dokumentační středisko „Dokumentationszentrum NS – Zwangarbeit“ v Berlíně Schőneweide, které je umístěno přímo v místě jednoho z ubytovacích táborů pro nuceně nasazené. V jednom ze zachovaných objektů tohoto tábora byla v květnu 2008 ve spolupráci s „Česko-německým fondem budoucnosti“ instalována velmi působivá výstava o nasazení českých pracovníků v Říši za války, která potrvá až do května t.r.

Ing. Jiří Valenta

Starší příspěvky

Senior Internet Klub
[sik.vse.cz]