Kultura

Vaše příspěvky - období: únor 2009

28. 2. 2009

Kino Lucerna - sleva pro seniory

V březnu promítá kino Lucerna nové filmy pro seniory.

Speciální projekce pro seniory v rámci Festivalu dokumentárních filmů. Vstup ZDARMA. Po projekci následuje debata s tvůrci filmu.

13.3., René,
začátek 14.00

18.3.,Zpověď Kateryny K.,
začátek 14.00

Datum Film Produkce Začátek
  2. 3. Vévodkyně VB 14:00
  3. 3. Líbáš jako Bůh ČR 14:00
  6. 3. Peklo s princeznou ČR 14:00
9. 3. Kdopak by se vlka bál ČR 14:00
20. 3. Valčík s Bašírem Izrael/SRN/FR 15:30
23. 3. Valkýra USA/SRN 13:30
25. 3. Milk USA 16:15
27. 3. Nouzový východ VB/USA 16:15
30. 3. Normal ČR/Finsko/Dánsko 14:00

Šej

24. 2. 2009

Museli pracovat pro Říši

Během druhé světové války bylo na nucené práce do Říše posláno asi 600 tis. českých pracovníků, před 65 léty, v roce 1944 to měl být celý ročník 1924.

Po loňském „osmičkovém“ roce připadají na letošní mimo jiné dvě významná výročí – okupace českých zemí a vznik Protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939 a začátek druhé světové války 1. září 1939. A s těmito daty souvisí i další, dnes už méně známé výročí – v roce 1944 byl na nucené práce do Říše nasazen celý ročník 1924 – chlapci i děvčata. Tam bylo postupně již dříve, převážně do zbrojní výroby, posláno mnoho českých pracovníků – koncem roku 1941 jich bylo asi 140 000, další následovali v létech 1942 až 1944. Podle protektorátní statistické ročenky jich bylo 401 763, převážně se jednalo o ročníky 1921 až 1924, ale odhaduje se, že celkem jich mohlo být až 600 tisíc, protože koncem války byly poslány i mladší ročníky (více než 100 tisíc lidí) na kopání protitankových zákopů na rakousko-maďarských hranicích a ve Slezsku. Počet nasazených, kteří si odnesli trvalé zdravotní postižení nebo zahynuli při náletech, při pracovních úrazech a v trestních táborech není znám, ale dá se odhadnout na tisíce.

Vedle zbrojní výroby byli čeští pracovníci nasazeni i do polovojenských organizací na stavební práce na opevněních ve Francii a Norsku a na odklízení trosek po náletech. Ubytování a hygienické podmínky byly většinou primitivní, strava špatná, pracovalo se ve dvanáctihodinových směnách. Za pracovní přestupky a pokusy o útěk hrozilo předání do pracovně-výchovných táborů, kde byly podmínky podobné životu v koncentračních táborech. Vedle nás pracovali i příslušníci dalších okupovaných zemí. Tito tzv. „auslendři“ byli považováni za lidi nižší kategorie. V hierarchii postavení národů stáli nejvýš Holanďané, pak následovali Francouzi, Belgičané a Italové. O další stupeň níže byli zařazeni Češi a téměř za podlidi byl považováni Poláci a Rusové (tj. občané tehdejšího Sovětského svazu), kteří museli nosit zvláštní označení (P resp.OST ) a měli zákaz vstupu do veřejných prostorů a některých obchodů.

Koncem roku 1999 se podařilo získat ze Spolkové nadace odškodnění za otrocké a nucené práce, na které byli před více než půl stoletím naši lidé odvlečeni. Tohoto odškodnění se dožilo asi 87 000 nasazených.

Počet pamětníků té doby rychle klesá a toto období není dnes už veřejnosti příliš známé ani zajímavé. Proto je o to záslužnější snaha je zdokumentovat a připomenout dnešní generaci. U nás se tím zabývá  Česko-německý fond budoucnostiČeská rada pro oběti nacismu  a Česko-německé diskusní fórum.  Přímý kontakt s bývalými nasazenými, zajišťování jejich setkání a různé kulturní akce pro ně provádí Obecně prospěšná společnost - Živá paměť. Aktivně dosud pracují některé pobočky bývalého Svazu nuceně nasazených např. v Karlových Varech a v Olomouci.

V Německu funguje dokumentační středisko „Dokumentationszentrum NS – Zwangarbeit“ v Berlíně Schőneweide, které je umístěno přímo v místě jednoho z ubytovacích táborů pro nuceně nasazené. V jednom ze zachovaných objektů tohoto tábora byla v květnu 2008 ve spolupráci s „Česko-německým fondem budoucnosti“ instalována velmi působivá výstava o nasazení českých pracovníků v Říši za války, která potrvá až do května t.r.

Ing. Jiří Valenta

3. 2. 2009

Výstava z cyklu "Umění na papíře" v galerii kavárny Lucerna.

První letošní fotografická výstava z cyklu Umění na papíře v galerii Kavárny Lucerna představuje pohled do zajímavé tvorby fotografa mladší generace Roberta Bogse (1972). 2.2. - 28.2.2009

Bogsova tvorba je obtížně zařaditelná do spektra současných proudů fotografie, svou osobitostí se téměř programově každému „škatulkování“ vzpírá. Cesta k fotografii Roberta Bogse začala podobně jako u většiny fotografů – ve školním věku náhodným setkáním, darovaným jednoduchým fotoaparátem a prvními pokusy s ním, které ovšem nevedly k žádným výsledkům a první fotoaparát skončil odložen. Podobně skončil i další dárek. Teprve třetí pokus, třetí setkání – již trochu náročnější fotoaparát a první rady od dědečka, které vedly k nafotografování několika filmů. Podařilo se zvládnout základy fotografické techniky natolik, že na snímcích bylo dokonce poznat, co mělo být zachyceno. Námětem byly různé spíše kuriozní náměty – staré hrobky, historické automobily nebo architektura. Byly to ovšem stále jen prosté záznamy viděné skutečnosti bez výtvarných ambicí.

Skutečná cesta k fotografii Roberta Bogse začala ovšem až daleko později, kdy už první pokusy byly zapomenuty. V devadesátých letech se uměním zabýval pasivně, okouzlen hlavně poetismem, surrealismem nebo architektonickým funkcionalismem. Jak vzpomíná, v té době umělecké fotografy považoval spíše za bytosti nadané nadpřirozenými schopnostmi. Stačil získat maturitu a získat profesi zinkografa v knihtisku, dnes, díky vývoji technologií, naprosto nepotřebnou.

Významným iniciačním mezníkem bylo setkání s portfoliem jistého fotografa, velmi úspěšného, známého svými aranžovanými velmi „selankovitými“ obrázky - a následovalo rozhodnutí: „může-li projít něco takového, pak bych to snad také mohl zkusit."

A zkusil… K rozhodnutí věnovat se plně fotografii a hledání vlastní cesty vedlo další setkání - a to s knihou P. Krále „Fotografie v surrealismu“. Tato kniha, jak říká fotograf, posílila jeho náklonnost k tomuto uměleckému směru i životnímu názoru. Byla to díla: J. Štyrského, J. Severa, Emily Medkové a dalších, která ho vedla k přemýšlivějšímu pohledu hledáčkem kamery,

Dalším důležitým impulsem bylo setkání s brněnským fotografem Davidem Židlickým a legendárním, dnes již zaniklým, fotoklubem Paralaxa. Spolu s Židlickým a několika dalšími fotografy založil další klub, se kterým uspořádali několik zajímavých akcí a dvě výstavy. Ovšem všechny dosavadní „spolkové“ aktivity pomalu zmizely ze scény a Robert Bogs se dál věnuje své fotografii. Ve své tvorbě nezastírá ani okouzlení starou technikou - i jeho fotografie jsou z velké většiny pořízeny starou technikou, která, jak sám říká, „ byla ještě vyrobena z ušlechtilých materiálů a s vážnou tváří“. Starou technikou tvoří většinu dnešních fotografií, které jsou sice těžko zařaditelné, ale neskrývají okouzlení minulem a jeho stopami, které jsou kolem nás na každém kroku, které je ale třeba vidět citlivým okem.

Sej.

3. 2. 2009

Chrám Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého na Karlově

Legenda o staviteli chrámu. Otec vlasti, Karel IV., chtěl vybudovat nový chrám na nejvyšším místě nově založeného Nového města proti Vyšehradu. Podle patrona chrámu sv. Karla Velikého říkají tam „Na Karlově“. Chrám jest proslulý svojí obrovskou, podivuhodnou klenbou, která je směle vypjata s žebrovím hvězdovitě spleteným.

Pověst o původci smělého klenutí vypravuje toto:
Za panování Karla IV. žil v Praze mladý stavitel, ve svém umění výborně zběhlý. Protože byl chudý, neměl příležitosti velikou stavbou ukázati, co dovede. Tu dostalo se mu k sluchu, že císař chce provésti novou stavbu chrámu a že není rozhodnuto, podle čích plánů má býti stavba provedena. I pustil se mladý stavitel do práce. Vymýšlel, kreslil, rýsoval, chtěje provést dílo neobyčejné, obdivuhodné. Chtěl se zvěčnit mistrovským dílem, jemuž by ve světě nebylo rovno. Práce se mu výborně zdařila. Když císař uviděl návrh na tuto stavbu, tak se mu zalíbil pro jeho krásu a neobyčejnou smělost, že stavbu mladému staviteli přikázal. Zkušení a osvědčení stavitelé tvrdili, že mladý stavitel stavbu ohromné klenby nedokončí, neboť že se pustil do díla, které je nad jeho síly. Ještě klenutí bylo zakryto lešením, ještě ani stavby nebylo viděti pro les trámů a již se ozývaly pochybovačné hlasy, tvrdivše nyní se vší určitostí, že se mladému staviteli stavba zhroutí. Tím jeho důvěra ve vlastní sílu byla dokonale otřesena. Sám začal pochybovati, že klenba nikdy ve výši té nevydrží, že se kopule zřítí.

Dlouho do noci sedal u plánů a znovu počítal, kreslil, vydrží-li klenba.Uvažoval, co by se stalo, kdyby se klenutí zřítilo, co by měl smíchu a hany, místo pochvaly a slávy.

Jedné noci, když po úmorném přemýšlení rozpálenou hlavu podepřel si o ruce, slyšel, jako by někdo vešel. A skutečně. U dveří ve stínu tmy stála postava, v plášti zahalena. Nežli se mohl přesvědčiti, zdali je to skutečnost, temná bytost promluvila: Vím, co tě tíží a trápí, proto jsem ti přišel pomoci.“

Vetřelec přikročil ke stolu, položil ruku na plány a povídal: „Stavbu dokončíš, dobudeš si slávy a bohatství, vejdeš-li se mnou ve spolek a zapíšeš-li mně svou duši.“  Mladý stavitel vešel tedy ve spolek s ďáblem, aby kostel dostavěl. A dostavěl.

Zbylo ještě odkliditi lešení, jež klenbu podpíralo, aby se dílo tak umělecké i odvážné zaskvělo ve vší kráse. Ale nikdo z dělníků se nechtěl k tomu odhodlati, aby lešení, klenbu podpírající strhl, neboť každý byl přesvědčen, že se pak i klenba dolů sřítí.

„Tedy lešení zapal“  ,našeptal mu ďábel. I zapálil stavitel lešení, jak mu ďábel poradil. Leč to se pojednou sřítilo s tak velikým hřmotem, že utíkající lidé volali, že se též klenba sřítila.

To slyše stavitel, viděl se od ďábla o kýženou slávu svého jména oloupen- dal se na útěk - nechtěje viděti svého zničeného díla.

Když se kotouče prachu rozplynuly – každý vykřikl úžasem.

Nevídané klenutí přepínalo podivuhodně chrámovou prostoru. Žasli a všichni se radovali.

Teď vzpomněli mladého stavitele. Sháněli se po něm, ale nikde ho nenašli.

Teprve druhého dne vylovili rybáři z Vltavy mladého muže, ve kterém poznali odvážného stavitele. Nedočkal se chvály a odměny. Ale kopule chrámu „Na Karlově“ dodnes hlásá slávu a velikost umění nešťastného stavitele.  Duše jeho přece propadla ďáblu.

František Wenig: Staré pověsti.

Jaroslava Navrátilová, Dr. Soňa Rybičková

1. 2. 2009

Kino Lucerna - sleva pro seniory

V únoru promítá kino Lucerna nové filmy pro seniory.

Datum Film Produkce Začátek
  2. 2. Zamilovaná zvířata Francie 14:00
  6. 2. Deník nymfomanky Španělsko 14:45
  9. 2. Mamma Mia GB,USA 14:00
13. 2. Veřejný nepřítel č.1 Francie, Itálie, Kanada 14:00
16. 2. Veřejný nepřítel č.1-Epilog USA/Austrálie 13:30
20. 2. Výměna USA 13:00
23. 2. Podivuhodný příběh Benjamina Buttona USA 12:45
27. 2. Líbáš jako bůh ČR 14:00

Šej

1. 2. 2009

Faustův dům

Karlovo náměstí – místo, kudy kráčela historie. Váží se k němu nejen historická fakta, ale také mnoho pověstí.

Karlovo náměstí – místo, kudy kráčela historie. Váží se k němu nejen historická fakta, ale také mnoho pověstí. Podrobnosti Pověstmi opředené Karlovo náměstí- celý článek (formát pdf).

Mgr. Milada Machová

1. 2. 2009

Bedřich Schnirch – řetězové mosty

Letos uplynulo 140 let od smrti významného českého odborníka na stavbu řetězových mostů inženýra Bedřicha Schnircha. Z jeho konstrukcí zůstal zachován jako technická památka jen most přes Lužnici ve Stadlci. Podrobnosti  a celý článek (formát pdf).

Ing. Jiří Valenta

1. 2. 2009

Z historie nám dobře známé části Žižkova

Na přednášky a cvičení naší University třetího věku chodíme všichni po dnešním náměstí Winstona Churchilla kolem zajímavé moderně vyhlížející budovy, která se dnes nazývá „ Dům odborových svazů“. Ne všichni však možná víme, že to je už vlastně starší paní narozená v první polovině minulého století, která byla dokonce zařazena do seznamu pražských památek. A tak si myslím, že neuškodí si o ní něco více povědět.

Budova stojí na místě, které původně od r. l866 zabírala žižkovská plynárna. Ta se po vybudování nového plynárenského komplexu v Michli stala nepotřebnou a byla zbourána.Na místě, které se tím uvolnilo, byl pak naplánován representativní vstup na území Žižkova s náměstím a bloky domů.

Poté zde zakoupil stavební parcelu o téměř l0.000 metrech čtverečních za 15 milionů korun  Všeobecný pensijní ústav  se záměrem vystavět pro své potřeby reprezentační administrativní budovu. Vypsal v r.1929 neveřejnou architektonickou soutěž k níž vlastně až dodatečně přistoupili její pozdější vítězové, členové skupiny Devětsil.

Byli to mladí architekti Karel Honzík /29 r./ a Josef Havlíček /30 r./. Ti budovu navrhli s křížovým půdorysem, který měl umožnit optimální využití denního světla pro všechny kanceláře. Jejich návrh měl mnoho oponentů jak z řad odborníků, tak i veřejnosti, m.j. také pro předpokládané vysoké náklady. Přesto se ale l.dubna l932 začalo stavět a hrubá stavba byla dokončena již koncem listopadu l932 a na jaře 1933 se začalo s pokládáním keramických obkladů a dokončováním interiérů. Náklady na realizaci komplexu dosáhly 64,000.000 korun.Až jedenáctiposchoďová budova byla označována jako  první pražský mrakodrap.

Byla v ní použita i různá tehdy moderní technická zařízení - např.jako vůbec první budova byla plně klimatizována. Zařízení klimatizace sloužilo v zimě k vytápění a v létě vhánělo do kanceláří teplý vzduch. Významnou předností stavby byla typizace železobetonové konstrukce i všeho dalšího zařízení.

První úředníci v ní začali působit 2.ledna 1934. Budovu najdete patrně v mnoha učebnicích zabývajících se dějinami naší architektury. Patří ke stěžejním dílům českého funkcionalizmu a v návaznosti na to byla zařazena i mezi pražské památky.

My, starší, patrně všichni víme, že po roce 1949 se stala sídlem tehdejší Ústřední rady odborů a odborům patří - jak je vidět i z nahoře uvedeného názvu - dodnes. Na náměstí před ní stojí dnes socha britského ministerského předsedy Winstona Churchilla, ale za minulého režimu tu stávala socha tehdejšího zprvu odborového předáka a později prezidenta Antonína Zápotockého a náměstí bylo tehdy po něm i pojmenováno. Dnešní název najdeme již i na plánu města Prahy vydaném v r.l990.

Ing. Musilová Kamila

1. 2. 2009

Alois (Luigi) Negrelli rytíř od Vltavy a Labe

Negrelli, významný odborník na dopravní stavby zemřel před 150 lety 1.10.1858

U nás je s jeho jménem spojen karlínský viadukt v Praze, který byl postaven v letech 1846 až 1849 a v době svého vzniku byl délkou 1111 m a 87 oblouky na dubových roštech světovým unikátem.

Negrelli se podílel také na řadě dalších dopravních staveb. Je ale málo známo, že podle jeho projektu byl postaven Suezský průplav.

Narodil se 23. ledna 1799 v italsky mluvící rodině v jižním Tyrolsku. Jeho otec byl Ital, matka Rakušanka.. Studoval v severoitalských městech Feltre a Padova. Kariéru začal v Tyrolsku, kde se podílel na regulaci alpských toků a rekonstrukcích horských stezek na silnice.Krátce studoval také ve Vídni, kde se seznámil s Gerstnerem a jeho koněspřežkou, ale tenkrát jeho nabídku na stavbu železnice odmítl. Přesídlil do Bregenzu, kde pracoval na regulaci Rýna a získal si pověst experta na vodní toky. Jako inspektor pro silniční a vodní stavby působil potom ve St. Gallenu a v Curychu, kde vyprojektoval kamenný most Münsterbrücke.

Cestami po západní Evropě a působením ve Švýcarsku získal praxi v technickém pozemním stavitelství, především ve stavbách železnic. Na přelomu 30. a 40. let jej proto oslovila společnost Severní dráhy císaře Ferdinanda s úkolem vybudovat železniční trať z Vídně přes Olomouc do Haliče. Úsek mezi Uherským Hradištěm a Přerovem byl otevřen půl roku po jeho nástupu do funkce a spojení s Olomoucí půldruhého měsíce nato. Následovala stavba severní větve státních drah z Vídně do Prahy a Děčína, jejíž součástí byl právě karlínský viadukt. Na tehdejší dobu je hodno obdivu, že při technickém řešení staveb respektoval i památky a přírodu. O tom svědčí na příklad to, že se zasadil o zachování malebných pískovcových skal nad Vltavou u Nelahozevsi.

V roce 1848 byl jmenován ministerským sekčním šéfem a řídil i stavby dalších tratí. Později byl na žádost maršála Radeckého povolán do Verony v severní Itálii, kde vedl rekonstrukce poničených silnic, mostů a tratí. Vedle úspěšných dopravních staveb patří mu i zásluhy na záchraně některých památek. V té době jej císař František Josef I. povýšil do šlechtického stavu a Negrelli si zvolil přídomek Ritter von Moldelbe. Tím vzdal poctu Vltavě a Labi a dal najevo, jak si váží svého působení na našem území.

Nejvýznamnější stavbou, na které se Negrelli podílel je bezesporu Suezský průplav. V roce 1847 byl členem mezinárodní komise, která potvrdila výsledky nového zaměření a vyvrátila dlouholetý omyl, že rozdíl hladin Středozemního a Rudého moře činí téměř 10 m. Bylo dokázáno, že hladiny Středozemního a Rudého moře jsou téměř vyrovnány, a že tedy nebude zapotřebí budovat zdymadla, jak tvrdili oponenti průplavu.V roce 1855 se zúčastnil konkurzu na projekt průplavu a jeho práce byla mezi pěti vyhodnocena jako nejlepší. Byl egyptským místokrálem jmenován přednostou technického vedení stavby, ale zdravotní problémy mu znemožnily tuto práci vykonávat. Suezský průplav pak podle jeho plánů realizoval v letech 1859 – 1869 francouzský podnikatel inženýr a diplomat Ferdinand Lesseps.

V roce 1855 byl Negrelli jmenován generálním inspektorem rakouských státních drah, tuto funkci vykonával jen tři roky. Zemřel na ledvinovou chorobu 1. 10. 1858 - asi půl roku před slavnostním zahájením stavby Suezského průplavu.

Ing. Jiří Valenta

Starší příspěvky

Senior Internet Klub
[sik.vse.cz]