Kultura

Vaše příspěvky - období: září 2008

29. 9. 2008

Kino Lucerna - sleva pro seniory

V říjnu promítá kino Lucerna minimálně jednou týdně nové filmy pro seniory.

  •   6.10. Bathory,SK, začátek 13.30
  • 10.10. Ukrutně šťastni,Dánsko,
              začátek 14.30
  • 13.10. Rembrandtova Noční hlídka,
             Kanada, Francie, Německo, Polsko,
             Nizozemí, Velká Británie,
              začátek 13.30
  • 20.10. Kauza Litviněnko,Rusko,
               začátek 14.00
  • 27.10. Sedmé nebe, Německo,
               začátek 14.00
  • 31.10. Nestyda, ČR, začátek 15.00

Šej

29. 9. 2008

Před 225 léty vzlétl první balon

Letos uplyne právě dvě a čtvrt století od prvního historicky doloženého úspěšného pokusu o let člověka v teplovzdušném balonu. Vynálezci balonu byli bratří Montgolfierové a odvážnými letci Pilatre de Roziér a Francois d´Arlandes

Významným datem v historii letectví je 5. červen roku 1783, kdy v Annonay na jihu Francie poprvé veřejně vzlétl balon, tehdy ještě bez posádky. Po delších pokusech, konaných zpočátku neúspěšně například s vodíkem a vodní párou, se bratřím Josephovi a Etiennovi Montgolfierům, synům majitele velké papírny, podařilo vytvořit balon, který plnili kouřem z vlhké slámy a ovčí vlny. Byli přesvědčeni, že vynalezli "elektrický plyn", který umožňuje balonu stoupat do výše. Když zpráva o úspěšném pokusu dorazila do Paříže, pozvala Akademie věd oba bratry do hlavního města země a po několika dalších pokusech byl 19.září 1783 vypuštěn ve Versailles balon i s posádkou - prvními vzduchoplavci na světě se stali kohout, kachna a ovce.

Následoval let s lidskou posádkou, který se uskutečnil 21. listopadu 1983. Balon byl sestrojen z hedvábí, papíru a proutí, posádka přikládala vidlemi balíky slámy na oheň, aby byl balon stále naplněn horkým vzduchem. Posádka - markýz Francois d‘ Arlandes a Pilatre de Rozier strávili ve vzduchu 25 minut, balon údajně vzlétl do výše jednoho kilometru, přeletěl Seinu a bezpečně přistál, i když jeho plášť na několika místech prohořel.

Svědkem tohoto prvního letu byl i americký vědec a státník Benjamin Franklin Ve svém dopisu adresovaném Josephu Banksovi, prezidentu Královské společnosti v Londýně píše :

Jak přišli bratři Jacques Etienne. (1745-1799) a Joseph Michel (1740-1810) Montgolfierové z Annonay na myšlenku, která vedla k sestrojení a úspěšnému vyzkoušení horkovzdušného balonu, jehož princip už navždy nese jméno montgolfiéra? Připomíná se historka, že manželka jednoho z nich pověsila mokrou spodničku nad krb, ta se naplnila horkým vzduchem a vznesla se. Tato příhoda se prý stala přímou inspirací pro vynález balonu. Není to zcela vyloučeno, pravděpodobnější však je, že hledali náhradu za vodík (tenkrát nazývaného „hořlavý vzduch“), který bylo obtížné vyrobit v dostatečném množství a udržet ve vhodném obalu.

Krátce po prvním letu montgolfiéry se objevil i balon plněný vodíkem. Profesor Jacques Alexandre César Charles (1746-1823) vyřešil problém utěsnění balonu a výrobu potřebného množství vodíku a vyzkoušel balon z hedvábí naimpregnovaného fermeží, který byl plněn aparaturou vyvíjející vodík reakcí kyseliny sírové a železných pilin. Jeho balon vzlétl koncem srpna 1783 za ohromné účasti diváků na Martově poli a přistál u Gonnes, avšak sedláky, kteří ho považovali za dílo ďáblovo, byl zničen.

Balon bratří Montgolfierů

Ing. Jiří Valenta

1. 9. 2008

Kino Lucerna - sleva pro seniory

V září promítá kino Lucerna minimálně jednou týdně nové filmy pro seniory.

  •   1. 9.   Mamma Mia!,GB/USA,
               začátek 14.00
  •   8. 9.   Máj,ČR, začátek 14.00
  • 15. 9.   Tobruk, ČR, začátek 14.00
  • 19. 9.   Rudý baron,SRN/GB,
               začátek 14.00
  • 22. 9.   Katyň, Polsko, začátek 13.30
  • 26. 9.   Slepé lásky, SK, začátek 14.00
  • 29. 9.   Po svatbě, Dánsko,Švédsko,
               začátek 13.30

Šej

1. 9. 2008

Vzpomínka Jaroslava Seiferta na Zlatou uličku, ve které se svou ženou po nějaký čas bydlel.

Klíč v závěji

Nikdy mě nenapadlo, že bych tuto podivnou a téměř neuvěřitelnou příhodu měl někdy vyprávět pérem. Protože jsem se však nezdržel a svěřil se s ní několika známým a přátelům, příběh se mi pak vracel zpotvořený a deformovaný a měl dokonce někdy jen úroveň anekdoty, rozhodl jsem se, že jej napíši. Tu je.

Krátce před druhou válkou bydleli jsme na Hradě, v malém přízemným domku, který byl přilepen na staré Purkrabství. Nedaleko pod domkem byla Daliborka, spojená s ním hradbami. Pod Černou věží byl jiný domek, jednopatrový, opřený o smutné zdivo věže. A konečně u vchodu byl třetí domek, s okénkem do Jiřské ulice, na jehož místě je dnes bohatý vchod do Domu dětí. Tak bylo přejmenováno Purkrabství, ve kterém byli Češi souzeni a odkud byli přímo vrháni do hloubky Daliborky. Náš domek byl jen přízemní, opatřen několika schůdky, a u vchodu mezi okny jsme měli tři obrovské kamenné erby pánů Purkrabství. Na půdě pak několik obrovských dřevěných kádí. Zřejmě na vodu, kdyby vypukl požár. A tato půda přečnívala úroveň Zlaté uličky. Dnes je tam krásné kamenné plató. Zůstal jen vchod do sklepa, který je hluboký a rozsáhlý a kterého jsme nepoužívali.

Nebyl jsem jediný spisovatel, který bydlel v těchto místech. V jednom z domů Zlaté uličky bydlel Franz Kafka. Později i Štorch - Marien pronajal si tento pokojík. A přímo nad naším domem hospodařil a ve dvou pokojích bydlel Jiří Mařánek. Dnes vede tímto domkem, kterým končí Zlatá ulička, vchod k Daliborce.

Bydlíval tu i sám císař Karel Čtvrtý. Když se totiž přestavoval pražský Hrad královský, našel v Purkrabství dočasné přístřeší. A právě tam zažil císař onu podivnou noc a příběh, který zevrubně popisuje ve Vlastním životopise. Nejde tedy o legendu. Tím méně o příběh vymyšlený. Císař, jak víte, byl hluboce věřící člověk a nebyl by schopen lži. Ostatně má svědka, a důvěryhodného svědka, pana Buška z Velhartic.

Jedné zimní noci vraceli se oba tito pánové z Křivoklátu a unaveni spočinuli v síni Purkrabství na svých lůžkách. Byl mráz a v síni praskal velký oheň. Na stole hořelo plno svící a na lavici stály poháry s vínem. Brzy usnuli. Jejich odpočinek netrval však dlouho. Byli náhle probuzeni hlukem kročejů. Císař poručil Buškovi, který odpočíval opodál, aby se podíval, kdo to chodí po síni. Bušek však nikoho nespatřil. I zapálil Bušek ještě několik světel, přiložil do kamen a napil se vína. Pak si opět ulehli, když pojednou spatřili, jak se jedna z číší kácí, aby hned poté byla prudce mrštěna neviditelnou neznámou rukou do druhého kouta přes lůžko Buškovo, odkud se skutálela doprostředka sině. A opět se síní ozvaly kroky neznámého.

Posléze, když ani tentokrát nikoho nespatřili, požehnali se křížem a znovu ulehli. Tentokráte spali až do rána. A když se probudili, uprostřed síně objevili překocenou číši..

Dnes už vám mohu svěřit, že i v malém bytě Jiřího Mařánka, kam jsme občas večer chodívali, dálo se také mnoho podobných a nezvyklých věcí ! Ale všechny jsme si dovedli pak velmi snadno vysvětlit: nebylo na nich nic tajemného.

To jen úvodem k příběhu. Z okna našeho třetího pokojíka byl překrásný výhled. Dívali jsme se na zeď Daliborky v husté spleti keřů a stromů v Jelením příkopě a vysoko nad stromy zelenal se Letohrádek královny Anny. Byla to pěkná podívaná, celé v tichu a poklidu.

Z druhých oken viděli jsme jen zeď v Jiřské ulici, nějaký ubohý stromek a kulaté vyznačené místo na chodníčku, kde stával popravčí špalek. Padlo na něm patrně hodně hlav a mezi nimi i hlava toho, který dal věži i Smetanově opeře jméno.

Žel, bydlení v domku nebylo zvlášť příjemné. Kamna špatně hořela, byly tam průchodné komíny a před deštěm opukové zdi bytu silně zavlhly. A v podlaze byla houba. Škoda. Jinak tam bylo pěkně. Pro můj vkus, trochu romantický, jako stvořené.

Domek u vchodu byl o něco lepší. Byl sušší, měl malou zahrádku, kde skomíraly růže a rudbekie. Bydlela v něm babička T. se svou ovdovělou dcerou a elegantní a hezkou vnučkou. Maminka měla na starosti návštěvníky, kteří se přišli podíval na ponurou hladomornu a karty malované v žaláři krví. Babička jí někdy vypomáhala, zvláště v neděli, kdy se hloučky zvědavců netrhly.

S klíčem od vrat v Jiřské ulici to bylo svízelné. Byl obrovský. Měřil téměř čtvrt metru a vážil bez pár deka celé kilo.Nosil jsem jej v aktovce. Ale nerad. A tak, když jsem se nečekaně zdržel v městě, stávalo se, že klíč jsem neměl. Na domku u vchodu byl sice zvonek, ale žádná ze tří obyvatelek neměla ani povinnost, ani chuť mi otvírat. A byl to zvonek starodávný. Zatáhlo se za drát s rukojetí a před jejich okny zadrnčel plechový zvon, který bylo slyšet až u Matyášovy brány.

Hrozil jsem se vždycky toho okamžiku. Otvírat chodila jen babička. Nemohu říci, že byla na mě vlídná. Proč prý si nevezmu klíč, proč se nezvedám dřív od sklenice a kdesi cosi. Byla stará a na trochu nevrlosti měla už právo. A když jsem ji příštího dne zdravil, dost se mračila.

Jakmile se toto opakovalo už několikrát, měla moje žena šťastný nápad. Ženy mívají často šťastné nápady, nutno jim to přiznat. Jestliže jsem večer nepřišel do zavření a strašlivý klíč visel na svém místě, připravila mi klíč pod vrata, tam, kde nepřiléhala k dlažbě a bylo snadné podstrčil ruku. A byl pokoj.

Až jednou v zimě. K večeru poletovaly sem tam velké vločky, ale ty mě nikterak neznepokojovaly. Před půlnocí však přihnala se sněhová bouře. A protože brána v Černé věži se na noc zavírala a zůstala otevřena jen postranní branka, vítr přihnal všechen sníh z Jiřské ulice až k naší zdi a k vratům. Když jsem v půlnoci se vracel domů, byla u vrat metrová závěj a pod ní za vraty zasypaný klíč.

A tak do toho sněžného ticha po bouři musel opět zadrnčet zvonek. Dlouho, předlouho jsem čekal, než zarachotil klíč v zámku.

Že se nestydíte, pane redaktore! Vítala mě babička. Spala jsem tak tvrdě, že jsem se nemohla ani probrat! A pak následovalo několik nepříjemných vět, které neskončily ani ve dveřích domku, kde babička mizela ve svém starodávném vikléru, pošitém na rukávech a na límci řádkou černých flitrů, jak bylo kdysi v módě. Marně jsem se jí omlouval, brodě se trochu zahanben ve vysokém sněhu.

Když jsem přišel domů, žena ještě nespala. Čekala mě. Abych trochu zamluvil svůj pozdní příchod, spustil jsem rozhorleně, jak mi babička nepěkně vyčinila, jak byla nevybraně hrubá a zlostná.

Chvilku mě žena poslouchala s vytřeštěnýma očima. Pak musela usednout a zoufale zavzlykala.

Proboha, co to mluvíš? Vždyť babička včera odpoledne umřela a leží v síňce na prkně. Podívej se, svítí tam svíčky.

Opravdu! Sklem nade dveřmi domku kmitala matná záře. Co mi zbývalo? Svlékl jsem se a šel jsem spát jako můj někdejší soused, císař a král Karel IV. blahé paměti.

Jaroslav Seifert - Oldřich Rakovec: Co všechno zavál sníh.

Jaroslava Navrátilová – Dr. Soňa Rybičková

Starší příspěvky

Senior Internet Klub
[sik.vse.cz]