Kultura

Vaše příspěvky - období: červen 2008

27. 6. 2008

Kino Lucerna - sleva pro seniory

V cervenci promítá kino Lucerna minimálně jednou týdně nové filmy pro seniory. Cena jedné vstupenky je 56,-Kč.

  •   4. 7.   Skafandr a motýl,Francie/USA,
                začátek 14.00
  •   7. 7.   Karamazovi,ČR/Polsko
                začátek 14.00
  • 14. 7.   Bathory,
                Slovensko/ČR/Maďarsko/Velká Británie,
                začátek 13.30
  • 21. 7.   Moje borůvkové noci,Francie/Hong Kong/Čína,
                začátek 14.00
  • 28. 7.   Občan Havel, ČR, začátek 13.30

Šej

25. 6. 2008

Výstava cyklu Umění na papíře v kavárně Lucerna

Karel Ješátko - Filmová fotografie a něco navíc

Výstava bude v kavárně instalována  30. 6. a potrvá do 3.8. 2008  . Vernisáž se koná v úterý  1.7. v 18:00  v kavárně Lucerna (u vstupu do kina), pasáž Lucerna, Vodičkova 36, Praha 1.

Čtvrtou výstavou z cyklu Umění na papíře v kavárně Lucerna se dostáváme ke zcela jinému žánru fotografie, než jaké ukázaly minulé výstavy. Karel Ješátko, jehož fotografie jsme pro výstavu vybrali, celý svůj profesionální život věnoval filmu a filmové fotografi. Představuje fotografa, s jehož dílem se bez nadsázky setkal snad každý člověk, který nenavštívil – li nikdy kino, jistě prošel kolem vývěsek a všiml si vystavených fotografií. Narodil se před 85 lety v Mukačevě na Podkarpatské Rusi, kde jeho tatínek sloužil v armádě. Těsně před začátkem II. světové války se celá rodina vrátila do Čech a Karel začal studovat na obchodní akademii, kterou ale nedodělal a u svého strýce v Plzni se začal učit fotografem. Něž udělal závěrečné zkoušky byl „totálně“ nasazen na práci do Německa a studium tak mohl ukončit až po válce.

Hledání uplatnění bylo dost těžké, ale pomohla náhoda. Tatínek, který byl zaměstnán v pražské ZOO, se seznámil s jedním filmovým produkčním, který poradil, aby to jeho syn zkusil přímo na Barrandově. Karel Ješátko to zkusil a od roku 1948 pracoval na Barrandově dva roky ve filmových laboratořích. Tajný sen, kterým se nikomu nepochlubil, stát se filmovým kameramanem, se sice nesplnil, ale po dvou letech se z laboratoře dostal s fotoaparátem na „plac“ – a stal se filmovým fotografem. Dodnes vzpomíná na první film, na kterém pracoval – byl to film Přiznání režiséra Jiřího Lehovce, shodou okolností jediný celovečerní Lehovcův film. Následovala spolupráce na filmech režisérů velkých jmen: Martin Frič, Otakar Vávra, Jiří Weiss, Vojtěch Jasný, Jiří Krejčík, Evald Šorm a desítky dalších. Fotografoval při natáčení slavných filmů Až přijde kocour, Starci na chmelu, Limonádový Joe, ale i na Hertzových filmech Morgiana nebo Petrolejové lampy. Byl při natáčení Němcova filmu Zpráva o slavnosti a hostech a jeho posledním filmem byla spolupráce na Němcově filmu V žáru královské noci v roce 1990. Celovečerních filmů bylo celkem přes stovku.

Karel Ješátko ve svém dlouhém fotografickém životě ve službách filmu prožil také zajímavý vývoj fotografické techniky. Dnešním fotografům se jistě bude zdát neuvěřitelné, že při natáčení filmů se fotografovalo na formát 13x18 cm. Použití velkoformátní techniky si vyžadovalo často pochopení režiséra i celého štábu. Po natočení záběru se demontovala kamera a na její místo se postavila fotografická komora. Za spolupráce režiséra a hlavního osvětlovače se připravil záběr a fotografovalo se. Později velký formát nahradily střední formáty – Linhofky 6x9 a Rolleiflexy 6x6. Karel Ješátko vzpomíná i na práci s Praktisixem, výrobkem z NDR, který měl sice skvělou optiku, jenže o to horší mechaniku transportu filmu, která často vypověděla službu.

Absolvoval první kroky uplatnění barevné fotografie, její zpracování se v prvních dobách blížilo spíše alchymii, ale nejradši měl a dosud má černobílou fotografii. Dnešní rozvoj digitální fotografie sleduje, jak sám říká, s odstupem, protože v ní stále nenachází obrazové kvality, které umožnila klasická černobílá fotografie a dodává otázku, zda o ty kvality ještě někdo vůbec stojí…

Práce filmového fotografa je hodně specifická. Jeho úkolem je pořídit snímky, které by sloužily jako propagace filmu, současně jako dokument o vzniku filmu a také aby zachytily tváře herců - nároků a požadavků je mnoho. Karel Ješátko je dokázal vždy splnit a nejen splnit - dokázal přinést také něco navíc. Jeho záběry filmových scén nebyly jen „mrtvolkami“, jak se ve filmové hantýrce říká fotografiím „zastavených“ záběrů. Dokázal scénu vyfotografovat po svém tak, že fotografie nepopisovala ale vystihovala podstatu děje ... Kdysi jeden slavný režisér řekl Karlu Ješátkovi: „ Já Vám vždy dám znamení, kdy máte fotit“ – „ to by asi nešlo,pane režisére, odpověděl Ješátko a milému režisérovi nafotografoval dvě serie – jednu podle diktátu a druhou podle sebe. Předvedl je milému režisérovi a už nikdy se nefotilo na znamení… zato se oba velice spřátelili.

Něco navíc vnímavý divák najde v Ješátkových portétech, které nezachytily nejen herce a jeho roli, ale i člověka, který je za maskou. Něco navíc zachytil i na pracovních záběrech, ve tvářích režisérů, kameramanů, techniků i dalších členů filmových štábů. Něco navíc nafotografoval Karel Ješátko také během natáčení, když se podíval „mimo obraz“, ale i když natáčecí den skončil…

Výstava je jen malým holdem vynikající práci fotografa Karla Ješátka – a jako jeho první samostatná výstava je i malým dárkem k jeho nedávným osmdesátým pátým narozeninám.

Šej

1. 6. 2008

Kino Lucerna - sleva pro seniory

V cervnu promítá kino Lucerna minimálně jednou týdně nové filmy pro seniory. Cena jedné vstupenky je 56,-Kč.

  •   2. 6.   Smutek paní Šnajdrové,ČR/Albánie,
                začátek 14.00
  •   6. 6.    Mongol - Čingischán,
                Kazachstán/Německo/Rusko,
                začátek 13.45
  •   9. 5.   Venkovský učitel, ČR/FR/SRN,
                začátek 14.00
  •   9 .6.   Sex ve městě, USA, začátek 13.30
  • 20. 6.   Paříži, miluji tě,
                Francie/Lichtenštejnsko/Švýcarsko/Německo,
                začátek 13.45
  • 23. 6.   Edith Piaf, Francie/GB/ČR, začátek 13.30
  • 27. 6.   Náš vůdce, Německo, začátek 14.00
  • 30. 6.   Venkovský učitel, ČR/FR/SRN, začátek 13.30

Šej

1. 6. 2008

Leoš Nebor - vernisáž

Palác Lucerna a Dáša Havlová otevírají další výstavu Leoše Nebora Moje Praha z cyklu umění na papíře v kavárně Lucerna. Leoš Nebor je přední český fotograf a spoluzakladatel časopisu Mladý svět, který významným způsobem přispěl ke vzniku české moderní reportážní a magazínové fotografie.

Výstava bude instalována 2. června a potrvá do 29. června 2008. Vernisáž se koná v úterý 3. června v 18.00 hodin v kavárně Lucerna (u vstupu do kina), pasáž Lucerna, Vodičkova 36, Praha 1.

Přístup je volný, přímo v prostoru kavárny.

Leoš Nebor (*1930 v Praze) nafotografoval svůj první ucelený cyklus již v roce 1945. Zachytil v něm konec války ve Dvoře Králové, kde v té době s rodiči žil, a o rok později začal spolupracovat s místními novinami v Trutnově. Po maturitě a vojenské službě se natrvalo usadil v Praze a šest let pracuje v ČTK, tehdy jediné československé tiskové agentuře, jako fotoreportér. Postupně se z denního rutinního zpravodajství stále více dostává k fotografii zachycující oblast kultury a umění. Z tříměsíčního pobytu v Mongolsku, kde pomáhal založit tamní fotografickou agenturu, přivezl snímky, které se velmi lišily od tehdy běžné novinářské fotografie. Hluboce lidského přístupu si na Neborových fotografiích všimla i porota World Press Photo v Haagu a vyznamenala fotografii Mongolská madona třetí cenou.

V roce 1958 nastává nová a velice důležitá epocha v Neborově životě. Odchází z ČTK do právě vznikajícího časopisu Mladý svět a jako fotograf a současně vedoucí fotooddělení se velkou měrou podílí na jeho obrazové podobě. Fotografie již není pouhým doplněním textů, ale stává se kvalitou, tvarem a rozsahem jejich rovnocenným partnerem. Tím se MS odlišoval od všech tehdejších tiskovin a nepochybně i proto po dlouhá léta zaujímal první místo, pokud jde o zájem veřejnosti. Velký význam měla také Neborem založená rubrika Mladí fotografují, která poskytovala prostor začínajícím fotografům – mnozí z nich zde dostali vůbec první možnost publikovat, někteří začali po boku Leoše Nebora v časopise pracovat. Nebor tak důležitým způsobem ovlivnil i další vývoj české fotografie. Jen výčet jmen fotografů, kteří prošli dílnou Mladého světa, by byl hodně dlouhý a jejich vliv je patrný i v současné fotografii.

V dramatickém roce 1968 Leoš Nebor z Mladého světa odešel. Byla před ním další zásadní výzva: jako fotograf a posléze zástupce šéfredaktora Světa v obrazech přeměnit tento zastaralý a výrazně režimu poplatný časopis v moderní společensko-kulturní magazín, který tehdy v českém mediálním prostředí chyběl. Všem snahám ovšem učiní konec srpnová invaze a následná „normalizace“. V roce 1969 musel Nebor odejít z místa zástupce šéfredaktora, krátký čas zde ještě pracuje jako fotoreportér, posléze už ale nesmí publikovat pod svým jménem a dostává z časopisu výpověď. V následujících letech se živí fotografováním staveb plynovodu. Vedle této „užité“ fotografie pokračuje ve své vlastní tvorbě, kterou však zná jen hrstka jeho přátel. Tyto fotografie zachycují proměny Prahy, především Malou Stranu a její obyvatele, kterým se hodně přiblížil poté, co získal malou pracovnu nedaleko Čertovky. Nafotografoval i řadu portrétů – známých osobností i neznámých lidiček. Pro japonského editora připravil dvě knížky o životě dětí, ve Švýcarsku byla vydána jeho kniha o Praze. Doma v Čechách se znovu prezentuje teprve v roce 1989 účastí na výstavě Československé fotografie v Mánesu, uspořádané ke 150. výročí objevu fotografie. Po převratu začíná pracovat jako fotograf v obnoveném týdeníku MY. Bohužel, čas mu již byl vyměřen jen krátce. V prosinci 1992 Leoš Nebor v Praze umírá.

V roce 1996 se v Mánesu uskutečnila velká Neborova retrospektiva doprovázená obsažnou monografií Leoš Nebor – Fotografie. Naše malá kolekce chce připomenout Neborovy fotografie Prahy.

Sej

1. 6. 2008

Zdenka Braunerová

Před 150 léty se narodila významná česká malířka, grafička a knižní ilustrátorka Zdenka Braunerová

Zdenka Braunerová, neúnavná organizátorka společenského a uměleckého života a propagátorka česko-francouzských kulturních vztahů., byla jednou z nejzajímavějších ženských osobností českého kulturního života na přelomu 19. a 20. století.

Jako dítě chodila na lekce malování k Amálii Mánesové, navštěvovala Vyšší dívčí školu ve Vodičkově ulici a pak začala chodit na lekce k Antonínovi Chitussimu. On a láska k přírodě ji přivedli ke krajinářství. Dlouho váhala, zda se má věnovat zpěvu nebo malířství, ale cesta do Paříže definitivně rozhodla o malířství.

Pobyty v Paříži v letech 1881 a 1885-1893, zaměřené na studium malířství, ji přivedly do prostředí francouzských uměleckých kolonií, kde se volně stýkala s předními malíři, sochaři i spisovateli. Mezi její přátele zde záhy patřili France, Huysmans, Mallarmé, Redon, Rodin a Claudel. V roce 1887 v Paříži také poprvé vystavovala a hned získala i ocenění. Na svých cestách po Francii a Anglii namalovala řadu obrazů ovlivněných impresionismem a symbolismem.

Domů se vrátila v roce 1894 již jako zralá výtvarnice. Změnila svou uměleckou orientaci, téměř opustila obrazovou tvorbu, začala se významně věnovat grafice a postupně se i hlouběji zabývat menšími žánry, s nimiž byla pak spojena její virtuozita knižní grafičky. Zobrazovala především starou Prahu a bojovala tak za její záchranu. V tomto úsilí se spojila s Vilémem Mrštíkem, který svými pamflety protestoval proti bourání historických domů. Ilustrovala jeho Pohádku máje a celou řadu neméně známých autorů. Svými pracemi pozvedla ilustrační část knihy na úroveň textu.

Ve svém osobním životě měla mnoho těžkých okamžiků. Jejím životem procházeli význační muži - J. Zeyer, Vilém Mrštík (se kterým ním byla i zasnoubena), F. X. Šalda, F. Bílek a Joža Uprka, kterým byla vždy dobrou přítelkyní a pomocnicí, ale její lásky nedošly nikdy zcela naplnění. Ráda trávila čas se svými přáteli. V posledních letech svého života mezi ně patřil i Paul Claudel, francouzský básník a dramatik, který v Praze působil jako konzul. Naučila ho chápat českou duši a české umění, inspirovala ho ke knížce Obrazy svatých z Čech. Svou prací zpřístupnila naše lidové umění i v zahraničí, zvláště v Paříži

Velkou láskou se pro ni stalo moravské Slovácko. Měla ráda venkovský lid, jeho tradice, viděla v něm největší poklad národa a stala se podporovatelkou národopisných kroužků a kroužků lidového umění nejen po stránce morální, ale i hmotné.

Zdenka Braunerová zemřela 23. května 1934. Stálá výstava jejích děl je instalována ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy, kam jezdívala ráda na prázdniny do mlýna z 19. století, který její otec koupil a kde měla v podkroví i svůj první ateliér.

Ing. Irena Drbalová

1. 6. 2008

Praha město divadel ?

Po odeslání petice části divadelní veřejnosti, kterou jsem též podepsal, se postoj magistrátu nezměnil, Měl jsem ovšem možnost od té doby slyšet znovu názor radního Richtera a stínového ministra kultury Jandáka. Trochu kajícně jsem si uvědomil, že prostředky z našich daní nejsou neomezené a proto je nutné postupovat buď selektivně nebo již z hlediska „kmenových“ divadel hlavního města Prahy. V tom je právě velký a s prominutím sice komerční ale hloupý omyl magistrátu a odborníků, kteří mu pomáhali ve vypracování dnes již schváleného postupu.

Za kmenové divadla Prahy považuje tento návrh jen divadlo Na Vinohradech a divadlo Minor. Pro tak velké město je to méně než málo. I kdybychom se neohlíželi na česká, moravská a slezská větší města a i vyspělý, ekonomicky uvažující západ nenašli bychom takovou neschopnost uvědomit si funkci ne zcela komerční kultury pro duchovní život společnosti. Je zde přece možnost nechat jako kmenová divadla aspoň deset scén různého typu.

O této možnosti a její nutnosti je podle mne nutno přesvědčovat odbornou veřejnost spolupracující s magistrátem i samotný magistrát. Celé mi to připadá magistrátní aféru koncipienta Baďury. Je hezké, že vize našich spisovatelů překračují meze staletí ale zase to svědčí o něčem ve státě Dánském (také klasik).

Je samozřejmé, že i při tomto postupu bude podezření z nadržování určitým souborům a jednotlivcům burácet všemi jsoucími masmédii. Tomu se lze dneska jen stěží vyhnout. Přesto doufám, že jako obvykle u nás najdeme schůdné řešení.

Pro ty, kteří chtějí lépe proniknout do tohoto „sporu“ o divadla doporučuji internetové stránky divadel, počínaje divadlem Archa a dále stránky MHMP o kultuře. Jsou tam i odkazy na další materiály.

F. Roušar

1. 6. 2008

Stopy české minulosti v historickém centru Vídně

Chrám svatého Štěpána – Stephansdom

Středem vnitřního města je  Náměstí sv.Štěpána , kde uprostřed stojí  Svatoštěpánský chrám , jedna z nejvýznamnějších evropských památek chrámové gotiky. Jeho dnešní stav prošel vývojem během mnoha staletí.

Svatoštěpánský chrám je znakem Vídně a vídeňští občané ho láskyplně nazývají  „Unser Steffl“ . Poslední vykopávky na místě chrámu odhalily zbytky pozdní antiky sahající až do 4. století. Zdejší hroby křesťanů mohou být připsány 9. – 10. století, kdy tato lokalita s velkou pravděpodobností byla také místem k pohřbívání Slovanů. Již za doby panování Babenberga Heinricha II. Jasomirgotta byl na tomto místě postaven r. 1137 – 1147 kostel v románském slohu.

Po požáru roku 1258 byly obnoveny jen některé části kostela. Hala a chór byly dokončeny za panování českého krále  Přemysla Otakara II. , který byl zároveň panovník tehdejšího území Rakouska. Vlastní chrám byl vysvěcen r. 1340. Základ převážné části stavby, která celá sama trvala skoro sto let, položil roku 1359 rakouský vévoda Rudolf IV. Zakladatel.

Další Čech, který se podílel na přestavbě chrámu , byl pražský sochař mistr  Václav Helblink , a dále roku 1446 zaklenutí chrámové lodi provedl  český mistr Puschbaum . Na severní straně chrámové hlavní lodi se nachází prolamovaný oltářní baldachýn brněnského umělce  Jana Hanuše z Prachatic , který také roku 1433 dokončil sto třicet šest metrů vysokou jižní věž chrámu. Tato stavba byla započata koncem 14. století podle návrhu  Václava Parléře a jeho syna Petra .

Chrám je trojlodí, s klenbou, která pozůstává ze třech zaklenutých oblouků. V hlavní lodi nad západním portálem je veliké gotické okno a nad ním postavy tří svatých,  Laurenzia, Michaela a Štěpána , patronů kostela. Na hlavním oltáři se nalézá obraz „Kamenování sv. Štěpána“, vzácná malba na cínu a dále také  mramorové sochy sv. Floriana, Leopolda, Sebastiana a Rochuse .

Proslulý  obraz sv. Jana Nepomuckého od Martina Johanna Schmidta , zvaného Kremser Schmidt (1772) se nachází na oltáři sv. Jana Nepomuckého. Na postranním jižním portálu z 80. let 14. století, umělecky velmi významném, vzniklém pod českým vlivem, jsou umístěny obrazy ze života sv. Pavla a také Rudolfa IV., zakladatele dómu a vedle něho jeho manželky Kateřiny, dcery císaře Karla IV. Lucemburského s panoši, nesoucími erb rodu.

 Kazatelna (Froschkanzel) , připisovaná  Antonínu Pilgramovi , původem z Brna, byla vyrobena ze sedmi pískovců a čas jejího vzniku je datován do roku 1480. Pod schodištěm s plazícími se ještěrkami a žábami – žáby a ropuchy mají být symbolem řečnění (kázání) a mají zahánět zlé duchy – vyhlíží neznámý mistr z okna. Jedná se o vlastní portrét umělcův, známý z rakouské televise pod jménem  „Fenstergucker“  a je omylem zpopularizován v souvislosti s Pilgramovým jménem. V kostele se nachází obraz mistra Pilgrama, a sice v postranní lodi chrámu na podstavci varhan. Varhany vznikly ve slohu pozdní gotiky a jejich empóra je dílo mistra Pilgrama s portrétem a monogramem. (Letopočet MAP 1513 Mister Anton Pilgram).

Na štítu kostela najdeme práce  českého sochaře Františka Mělnického , který pocházel z Krasíkova na Moravě a žil a pracoval ve Vídni. Tašky na střeše chrámu jsou z Poštorné u Břeclavy z bývalé Lichtenštejnské cihelny.

Po bitvě na Bílé Hoře, v doby, kdy byla část české šlechty likvidována, kdy pomíjel její vliv a moc, přicházeli občané z Čech a Moravy do Vídně a přivedli s sebou i své patrony. U Čechů to byl  sv. Václav  a u Moravanů sv. Cyril a Metoděj . K jejich poctě byly ve Svatoštěpánském kostele slouženy mše. V šedesátých letech devatenáctého století se začal  dr. Jan Schwetz  zaměstnávat náboženskými problémy vídeňských Čechů. S pomocí  kardinála Schwarzenberga  byl zřízen pro českou menšinu důležitý náboženský spolek  „Jednota svatého Metoděje“ .

Podle starého výkresu je označen hřbitov okolo chrámu sv. Štěpána, kde byli pohřbíváni Slované, kterým Němci s oblibou nadávali pohané. Dokazuje to listina Ludvíka I. z roku 828 adresovaná pasovskému biskupovi.

Ve druhé světové válce byl Svatoštěpánský chrám těžce poškozen bombardováním. Hned po skončení války začala za pomoci občanů ze všech spolkových zemí obnova dómu, v šesti letech byla dokončena a 26. duba 1952 byl chrám slavnostně otevřen za velké účasti obyvatelstva. I nově ulitý zvon   „Pummerin“  zvoní zase jako symbol svobody.

Nejznámější zvon Rakouska „Pummerin“ zazněl poprvé v roce 1718. Zvon je skoro čtyři tuny těžký a byl ulit z ukořistěných tureckých děl.

Od roku 1862 studoval na vídeňské Akademii výtvarného umění architekt a stavitel Josef Mocker a po absolvování se ujal vedení dostavby věže chrámu  sv. Štěpána .

Jaroslava Navrátilová – Dr. Soňa Rybičková

1. 6. 2008

Karlova universita v Praze

Před 660 lety, dne 7. 4. 1348 vydal císař Karel IV zakládací listinu k jejímu založení.

Kdy přesně byla založena je předmětem sporů. Většina literatury uvádí 7.duben 1348, kdy Karel IV vydal zakládací listinu a udělil univerzitě imunitu před zásahy světské moci. Jiný výklad uvádí, že pražská univerzita, nejstarší univerzita na sever od Alp, byla jako každá církevní korporace založena rozhodnutím církve bulou Klementa VI., potvrzenou v Avignonu 26. ledna 1347.

Univerzita měla čtyři fakulty – přípravnou fakultou svobodných umění (dnešní filosofickou) a pokračovacími fakultami právnickou, lékařskou a teologickou. Pro výuku převzala existující systém a zkušenosti dominikánského řádu. Na Univerzitě působily 4 národy: český, bavorský, saský a polský.

Na webových stránkách  Karlovy University  je m.j. u odkazu „Historie UK“ uveden text zakládací listiny v latině a v češtině a historie university v datech a v krátkém výtahu.

Ing. Jiří Valenta

1. 6. 2008

Významná číselná data v historii českých zemí

Byla i jiná číselná data v dějinách českého státu než  osmička  připomínaná právě nyní v souvislosti dějinných výročí.

Nejenom  osmička , která se právě nyní připomíná v souvislosti s dějinnými okamžiky národa, ale i jiná číselná data byla v českých dějinách význačným symbolem a předělem.

Rok 1212 –  dvě dvanáctky  za sebou, symbol dvou dotýkajících se uzavřených kruhů, které odjakživa označovaly nekonečno. Odehrávalo se tomu za panování  Přemysla Otakara I.  a ovlivnilo osudy jeho dětí, které jsou výjimečné.

R.1212, pro české země velmi významný rok, kdy král Přemysl Otakar obdržel  Zlatou bulu sicilskou , privilegium potvrzující dědičnost královského titulu českých panovníků, nedělitelnost zemí Koruny české a tím i jejich samostatnost v rámci Svaté Říše německé a římské (bylo to něco na způsob našeho současného členství v Evropské unii.)

Vnuk císaře Barbarossy, Fridrich II., teprve osmnáctiletý, se krátce po svém jmenování císařem setkal v Basileji s českým panovníkem Přemyslem Otakarem I. Nechal na místě českému králi vystavit pověstnou  Zlatou bulu , a protože u sebe ještě neměl říšské pečetidlo, stvrdil ji pečetí Sicilského království, kde tehdy panoval.

Aby utužil spojenecký svazek, nabídl Přemyslovec Jindřichovi svou půvabnou  dceru Anežku , tehdy osmiletou. Anežka připravovaná u rakouského dvora na funkci budoucí císařovny, se však jednoho dne dozvěděla, že svatba nepřichází v úvahu, byla poslána domů k otci, provázena tajemnými škodolibými úsměšky. Urazila se a rozhodla, že k realizaci svých cílů nepotřebuje žádného manžela, i kdyby měl být desetkrát císařem.

Věděla přesně, do chce. Začala si dopisoval s učednicí Františka z Assisi  svatou Klárou  a ve vzájemné výměně názorů si ujasnila františkánskou ideu, souznění s božskou duší, která je obsažena ve všem kolem nás: to znamená v lidech, zvířatech, rostlinách, věcech, fyzikálních jevech: i voda je živá bytost, i oheň, dá se s nimi rozmlouvat a silou vůle je můžeme přinutit, aby nám sloužily.

 Klarisky  byly ženskou odnoží Františkánského řádu. Anežka Přemyslovna je r.1233 pozvala do Prahy a usadila je v klášteře, který nechala zbudovat k tomuto účelu. Ale měla dojem, že to ještě pořád není to pravé. Pokusila se založit vlastní ženskou řeholi, ale když u papeže neuspěla, založila alespoň  Špitální řád křižovníků s červenou hvězdou , jediný řád, který vznikl na našem území. Společný symbol tohoto řádu, kříž a osmicípé hvězdy, vyjadřují komplexnost světa ve všech čtyřech úhlech, které jsou rovnoměrně ozářeny „hvězdou jitřní“, ženským aspektem, ztotožňovaným s pannou Marií. Křížovníci se věnovali péči o nemocné a chudé, zřizovali své špitály ve všech větších městech a stali se nositeli první sociální sítě.

Anežka byla už za svého života pokládána mezi prostým lidech za svatou. Léčila pouhým dotykem rukou, z nichž prý vyzařovala obrovská síla. Zdislavu z Lemberka, která si k ní přišla pro radu, překvapilo, když ji ta zvláštní drobná a scvrklá stařenka s neobyčejně podmanivým pohledem, uvítala se slovy: „pojď dál, už na tebe čekám“. A na dotaz, jak se o jejím příchodu dozvěděla, řekla, že to ví již tři dny. „Bůh mi sdělil, že přijdeš“! Je zvláštní, že Anežčiny ostatky se ztratily na počátku husitským válek. Několik řeholnic je zřejmě ukrylo ze strachu před zneuctěním při drancování klášterů. Dodnes se je přes všechno úsilí nepodařilo najít.

Z dětí Přemysla Otakara nebyla výjimečná jenom Anežka, ale i další dvě její sestry. Starší  dcera Markéta  se provdala za dánského krále Waldemara II. A brzy byla dánským lidem považována téměř za světici, zpívali o ní písně, zpívají je dodnes a lidé konali poutě, aby ji aspoň spatřili. Bájilo se o její kráse a spravedlnosti. Léčila nemocné, pomáhala chudým a byla všeobecně nazývána  Dagmar , což znamená „Paní dne“. Její vliv byl tak veliký, že existence jejího královského manžela jakoby vedle ní dočista vybledla, ačkoliv patřil k nejmocnějším panovníkům své doby a ovládal celé jižní pobřeží Baltu. Markéta – Dagmar zemřela mladá a její hrob v Ringstettu se stal místem zbožných poutí. Přesto nikdy nebyla prohlášena za svatou.

Život třetí Přemyslovy  dcery Blaženy , je zastřen hlubokým tajemstvím. Nevíme, jak a proč se dostala do italského Milána, ale je nesporné, že měla stejné charisma jako její sestry. V Miláně ji znali pod jménem  Vilemína  – to znamená „Přilba vůle“, ale také „Zvolena lunou“. Byla prý obklopena skupinou zbožných a žila jako světice. Devatenáct let po její smrti nechala dominikánská inkvizice její ostatky vykopat z hrobu a veřejně spálit za vyzvánění zvonů a modliteb proti ďábelským mocnostem. Tvrdí se, že tehdy inkvizice získala nesporné důkazy, že Blažena – Vilemína byla kacířkou.

Přemyslův  syn Václav , jako první dědičný  král Václav I. , byl prý už od dětství zvláštní, podivínský, miloval lesní toulky, vášnivě lovil a zbožňoval svou sestru abatyši Anežku, která jediná žila v českém království.

Ta nežila v ústraní kláštera, ale velmi aktivně prostřednictvím svého bratra vstupovala do politiky a pomáhala utvářet duchovní prostor v Čechách.

Do Evropy se tehdy přivalili jízdní hordy  Mongolů  pod vedením Čingischánova vnuka  Bátúa . Zůstávala za nimi spoušť a spáleniště, drancovali bez milosti a pronikli až do Slezska. Král Václav I. vytáhl s vojskem na pomoc svému švagrovi slezskému vévodovi Jindřichovi. Ale přišel pozdě. Vévoda byl nenadálým útokem tatarské jízdy zaskočen u Lehovce a jeho vojsko bylo zmasakrováno, vévodovo tělo leželo na bojišti bez hlavy. Václav se pokusil Tatary dohonit, ale ti zmizeli.

Podle legendy svedl Václav s Tatary kdesi poblíž Olomouce krutou bitvu a zdálo se, že i on podlehne.

A tak se stal zázrak. Nad posvátnou  horou Hostýnem  se zjevila panna Maria stojící na půlměsíci a obklopena sršícími blesky a rychle letěla po nebi směrem k bojišti.

Nejzajímavější je, že kronikáři žádnou skutečnou bitvu nezaznamenali. Slavná  bitva u Olomouce  je bitvou imaginární, vedena jen v duchovní rovině. Přesto byl král Václav I. často uváděn v různých kronikách jako zachránce Evropy před tatarským vpádem.

Svatá Anežka trávila prý tehdy celé dny a noci v kapli svého kláštera v úzkostlivých modlitbách k panně Marii. Pak najednou přestala a vydechla úlevou. „Už je to v pořádku“, řekla.

Jaroslava Navrátilová , Dr. Soňa Rybičková

Starší příspěvky

Senior Internet Klub
[sik.vse.cz]