Kultura

Vaše příspěvky - období: prosinec 2007

18. 12. 2007

Jan Evangelista Purkyně

Jan Evangelista Purkyně, jeden z nejvýznamnějších českých vědců devatenáctého století se narodil před 220 lety

Jan Evangelista Purkyně se narodil 18. prosince 1787 v Libochovicích na Litoměřicku. Již v jedenácti letech odešel na gymnázium do Mikulova a po úspěšném ukončení studií vstoupil do piaristického řádu, kde získal příležitost stát se učitelem. V roce 1806 odešel vyučovat do Litomyšle ale již za rok z piaristického řádu vystoupil a odešel do Prahy, aby se mohl plně věnovat vědě.

V Praze vstoupil do druhého ročníku studia filosofie na universitě a živil se jako učitel v různých šlechtických rodinách. V roce 1814 nastoupil na pražskou lékařskou fakultu kde po čtyřech létech svá studia zakončil a pracoval pak jako asistent anatomie.

V roce 1823 získal místo na katedře fyziologie ve Vratislavi kde pak pracoval 27 let. Vedle svých učitelských povinností, při kterých dosud běžný dogmatický přístup výuky nahradil experimentálním, pracoval na výzkumu v mnoha oblastech morfologie živočichů i rostlin.. Během prvních patnácti let svého působení ve Vratislavi publikoval většinu svých objevů a spisů a stal se uznávanou vědeckou osobností. Svůj nejvýznamnější objev prezentoval na sjezdu německých přírodovědců a lékařů v Praze roku 1837, kde mezi prvními na světě přisoudil buňkám jejich stěžejní význam pro život a formuloval buněčnou teorii.

V roce 1850 byl spolu s Čelakovským (který od roku 1842 působil ve Vratislavi jako profesor slovanských literatur) povolán do Prahy a v letním semestru začal přednášet fyziologii. Již v následujícím roce zřídil samostatný ústav fyziologie a přičinil se o pěstování studia přírodních věd v českém jazyce. Vedle vědecké činnosti je významná i jeho činnost buditelská. Působil v mnoha učených společnostech českých i zahraničních, byl předsedou Spolku českých lékařů, místopředsedou Umělecké besedy, předsedou přírodovědeckého odboru Českého muzea, členem Královské české společnosti nauk a mnoha dalších. V letech 1861-1866 byl poslancem Českého sněmu..Na universitě pražské přednášel až do svých osmdesáti let.

Zemřel po delší nemoci v Praze dne 28. července 1869 a je pochován na vyšehradském Slavíně.

Purkyňovy nejdůležitější objevy:

  • Subjektivní zrakové jevy (1818-1825)
  • Závrať, držení těla, udržení rovnováhy (1820-1827)
  • Zkoušení léků - fyziologická farmakologie (1820-1829)
    Již jako medik začal zkoušet účinky léků sám na sobě. Zdůraznil význam pokusu na vlastním těle na rozdíl od pokusu na zvířeti, zvláště u léků, které působí na psychické a smyslové funkce.
  • Postup objektivního vyšetřování oka (1823)
    Využití reflexních obrázků k měření zakřivení rohovky. Ukázal i možnost pozorování očního pozadí zaživa.
  • Vyšetřování kožního povrchu (1823) Popsal typy kreseb kožních lišt (základ daktyloskopie), pozoroval kožní kapiláry in vivo.
  • Fyziologická praxe (1823) Zdůraznil význam konstituce v lékařství, s níž souvisí rozdíly i mezi zdravými jedinci, a nutnost individualizace ve vyšetřování a v posuzování nemocných.
  • Studie sluchu (1824-1826)
  • Vývoj slepičího vejce před líhnutím (1825-1830)
  • Embryologie (1825-1837)
    Identifikoval jádro savčího vajíčka s vesicula germinativa vajíčka ptačího. Studoval mikroskopický vývoj kostí, zubů a pohlavních orgánů.
  • Fyziologie lidské mluvy (1827-1865)
    Rozlišil fonační ústrojí (hrtan) od rezonančních prostor. Pokusil se o třídění hlásek z hlediska artikulačního a akustického na základě pokusů konaných na sobě samém. Načrtl možnosti využití získaných poznatků ke zdokonalení řeči a napravování řečových vad. Napsal práci z oboru fonetiky, jejíž rukopis se ztratil v berlínské akademii a byl nalezen až v roce 1960.
  • Vnímání prostoru a pohybu (1827-1853) Rozlišil subjektivní a objektivní zrakový prostor. Znázornil pohyb pomocí tzv. kinesiskopu, který sám dále zdokonaloval (předchůdce kinematografu).
  • Ústrojnost rostlin (1828-1830)
  • Mikroskopická skladba živočišných tkání (1832-1845)
    Popsal analogii v elementární skladbě zvířat a rostlin: u zvířat to jsou "zrnéčka s jádrem bez zvláštní membrány", u rostlin pak "buňky opatřené zřetelnou buněčnou membránou" (1837). Jako první používá termíny "základní hmota" (1834) a "protoplasma" (1839).
  • Řasinkový pohyb (1833-1836)
  • Trávení in vitro (1835-1837)
    Identifikoval jako hlavní látku podporující trávení kyselinu chlorovodíkovou.
  • Funkční morfologie (1839-1845)
    Mezi jeho hlavní práce patří studium průběhu svalových vláken v srdci a v děloze (těhotné i netěhotné) s ohledem na mechanický účinek jejich stahu a objev zvláštního druhu vláken v srdci pod endokardem.
  • Oběh krve a dýchání (1843-1845)
    Popsal princip, jakým v srdci probíhá sání krve

Ing. Valenta

14. 12. 2007

Kino Lucerna - sleva pro seniory

V prosinci promítá kino Lucerna minimálně jednou týdně nové filmy pro seniory. Cena jedné vstupenky je 56,-Kč.

  • 17.12.   Chuť lásky, USA, začátek 14.00
  • 21.12.   USA vs.John Lennon, USA,
                 začátek 14.30
  • 25.12.   Jan Saudek, ČR/USA, začátek 14.30
  • 29.12.   Once, Irsko, začátek 15.00
  • 26.11.   Ten večer, USA, začátek 14.00

Alena Hrdinová

15. 12. 2007

Městská divadla pražská - sleva pro seniory

Městská divadla pražská, m.d.p.abc   a rokoko m.d.p. nabízejí na lednová představení 50% slevy pro seniory, které platí do 2.cenové zóny (cena vstupenek v této zóně je 200Kč).

Na dny slovenského divadla je možné zakoupit permanentky na všechna 3 představení nebo na 2 představení Zlomatka.

Alena Hrdinová

4. 12. 2007

Vzpomínka Dr. Otakara Štorcha – Mariena na jeho milovanou Zlatou uličku.

Před několika dny se v našich sdělovacích prostředcích objevila vzpomínka na elegantního, noblesního muže Dr. Otakara Štorcha –Mariena, majitele nakladatelství a knihkupectví a zakladatele významné pražské galerie třicátých let první republiky. V této galerii, nyní opět obnovené, vystavoval Dr. Štorch současná díla naší tehdejší avantgardy i přes nepochopení některých svých současníků. Bohužel krátkou dobu, pouhé dva roky.

Při této příležitosti jsme si připomněli článek, který nám poslala naše milá, noblesní kolegyně pí. ing. Saša Jírů. Ta se právě zotavuje po nešťastném úrazu a následné operaci. Byla to ona, která nám předala dlouho uchovávanou vzpomínku Dr. Otakara Štorcha – Mariena na jeho milovanou Zlatou uličku.
Přejeme jí nejen uzdravení, ale i návrat mezi nás.

Dovolte, abychom se o tuto jeho vzpomínku podělili všichni. Zaznívá v ní aktuální téma těchto dnů - následky a důsledky tehdejší „křišťálové noci“, osudné i pro něho.

Zlatá ulička, přikrčená v monumentalitě Hradčan, stala se museální atrakcí. Zastavil se puls jejího vlastního života a ulička znehybněla, pietně upravena, jako dokument minulých staletí. V jejích komůrkách již nežijí lidé. Jejich místo zabralo několik voskových figurín v nábytkové divadelní dekoraci.

Chodívám tam leckdy se svými myšlenkami a vzpomínkami. Na jednotlivých dveřích a na stěnách domku č. 19 jsou zachycena různá historická data, ale jen nejstručnější zmínka o tom, že tato podivuhodná hradčanská enkláva byla impulsem nejednoho uměleckého díla.

Dívám se na její slavíčkovskou podobu.Tam v tom zeleném domku, hned vedle onoho s plynovou lucernou, jsem bydlil několik let a zažil tam jitra, večery a noci zcela nezapomenutelné.

Na počátku třicátých let jsem vydával knihy Karáskovy a Čapkovy. S prvním jsem prochodil spousty navečerů po malé Straně a Hradčanech. Jiřího Karáska vzrušovaly paláce, kostely a staré hřbitovy. Méně již ony droboučké domečky ve Zlaté uličce, leda jen jako fantasmagorické dekorace legendárních alchymistických tyglíků a ze sametu vytažených dýk. S Karlem Čapkem jsem nevycházel tak často, třebaže jsem tehdy býval týdně hostem v jeho soukromém bytě v Říční ulici, nedaleko kostelíka Na prádle. Leckdy však řekl: „Pojďte se trochu projít,“ a já jsem šel hrozně rád. Jednou jsme tak přišli do Zlaté uličky.

Nejdřív jsme mluvili o Apollinairovi. Čapek přeložil jeho slavné Pásmo. Říci mistrně, zní banálně, Apollinaire, zakladatel francouzské poesie, byl před válkou v Praze. A zvěčnil setkání s Prahou ve své básni.

V achátech Svatovítských věží zříš zděšen své vlastní rysy Na smrt jsi smuten byl v den ten kdy sebe v nich objevil jsi Podoben Lazaru, kterého světlo drtí Pozpátku točí se ručičky v Židovské čtvrti, A ty couváš ve vlastním životě pomalu. Jda na Hradčany nahoru a poslouchaje k večeru Jak v hospodách české písně zpívají.

Také tehdy byl navečer a z nárožní hospody proti hradním kasárnám zněl sborový melancholický zpěv tesklivého roztoužení. Čapek se zastavil, poslouchal a řekl: „Takhle to asi slyšel…“ A zase chvíli jakoby přemýšlel, opřený o hůl. Pak jsme šli dál do Zlaté uličky: „Jestlipak víte, kdo tam na konci bydlí?“ Ano, věděl jsem, že tak bydlí Madame de Thébes, proslulá pražská věštkyně. „Věštkyň je v Praze mnoho,“ povídá Čapek, „ale asi jen ona jediná chystá denně prostřený stůl a lůžko pro svého syna, který je od války nezvěstný. Věří jistojistě, že jednoho dne se k ní vrátí. Pokládal bych za strašný hřích, brát jí tuto víru. Víra to je jeden z největších darů člověka…“ Tak nějak to tenkrát řekl Karel Čapek ve Zlaté uličce.

Uplynula léta. Bylo to sedmatřicátém roce. Přišel jsem zase do Zlaté uličky. Za okénkem zeleného domečku č. 22 jsem objevil malou tabulku: „Zde jest pokoj k pronajmutí. K doptání vedle.“ Tam bydlila bělovlasá vlídná paní. Za chvíli jsem se stal nájemcem domečku č. 22.

A zase šel čas a jednoho dne kdosi zaklepal na dveře. Stála tam paní, kterou jsem neznal. Řekla německy své jméno a dodala, že je z Vídně a že jde po stopách básníka Franze Kafky. Najal si tento domeček v roce 1917 jako svou pracovnu a ona by ráda vstoupila na tuto, jak řekla, „posvátnou“ půdu. Seděli jsme dlouho, nemohla se odtrhnout. A já se teprve onoho dne dověděl, že v „mých“ stěnách tvořil jeden z největších světových básníků, autor Procesu (jehož významná část se odehrává v chrámu svatovítském) a Zámku, dobrý přítel českého národa, druh Gellnerův, Tomanův, Neumannův, Šrámkův a Haškův. Byla to jedna z mých velkých sensací a růstává jí dodnes. Zdá se mí stále, že i my se jednou s Kafkovým dílem vyrovnáme.

A ještě jedné vzpomínce chci splatit daň. V roce 1938 utekl do Prahy nacisty vídeňský spisovatel Ervin Weill. Uchytil se zprvu jako učitel řečí a jeho neobyčejná kultivovanost mu získala několik oddaných přátel. Smím snad říci, že jsem byl jedním z nich. Přišel se mnou několikrát do mého hradčanského tuskula a byl okouzlen krásou prostředí, jak on jen dovedl. A bylo to v „mém“ domečku, kde jsme přišli na nápad, že by mohl napsat „Povídky ze Zlaté uličky“. Weill hned nadšeně souhlasil, on znal všecko, byl polyhistor v celé kulturně umělecké oblasti. A kniha byla skutečně napsána, vydána (ilustrována J. Skrbkem), nejprve otiskována časopisecky, ale ne již pod jménem Weillovým, ale pod pseudonymem Václav Karlů. Neboť přišel rok 1939 a s ním i hrůza na zbožného, již po otci křesťana Ervína Weilla, podle norimberských zákonů však prokletého. Pro úřady figuroval pak jako Václav Karlů znamenitý dr. Otakar Kunstovný, kdysi můj profesor, pak jedinečný překladatelský spolupracovník. On také vymyslil pseudonym Václav Karlů. Byl to dokonalý komplot, který se neomezil jen na „Povídky ze Zlaté uličky.“ Pod jménem Emil Urban spolupracoval na mých „Mistrech evropského malířství“ a pod pseudonymem Augustin Vojtěch vydal dvoudílnou monografii „Praha – kamenný sen“. Od chvíle, kdy mu bylo nařízeno nosit hvězdu, neopustil již nikdy svůj podnájemní byt v Jungmannově třídě, až v osudný listopadový den roku 1941, kdy jako .č 363 byl odvezen do Terezína; za rok nato našel smrt někde kolem Rigy. Pod vlastním jeho jménem vyšel až posmrtně v roce 1946 román z Havaje „Amerika utrhla tropickou květinu“.

A na to vše myslívám, procházím-li dnes museální oblastí Zlaté uličky, těmi místy mých krásných i smutných vzpomínek.

Jaroslava Navrátilová , Dr. Soňa Rybičková

1. 12. 2007

Středisko španělské kultury Servantes

Středisko bylo otevřeno v r.2005 ve Štěpánské ulici Praha 2 blízko kostela sv.Štěpána. Institut propaguje všechny směry kultury (výstavy,koncerty,filmy,knihovní služby,kursy španělštiny,přednášky apod.).

Obecné informace o působení tohoto zastoupení španělské kultury v Praze:
Institut byl založen v r. 1991 španělskou vládou jako instituce propagující hispánskou kulturu ve světě. Pražské sídlo bylo otevřeno jejich královskými veličenstvy - španělským princem a princeznou v září l995. Institut Cervantes   najdete v Praze 2, Na Rybníčku 536/6.

Aula Cervantes se nachází u Václavského náměstí blízko probíhající ulice Štěpánská, stanice tramvají 4,6,10,16,22,23, stanice metra Karlovo náměstí, trasa B. Kulturní aktivity pořádané Institutem v Praze jsou oknem v srdci Evropy pro Španělsko a hispanoamerické země.

Na programu jsou: literární setkání,filmová představení,koncerty (v kostele Šimona a Judy ), prezentace knih a výstavy španělských malířů. Propagační materiály zvou všechny přátele španělštiny samozřejmě včetně seniorů. Přístup do knihovny, k informačním službám a k filmům je volný. Institut je také centrem výuky španělštiny, kde jsou kurzy placeny podle stupňů zkoušek.

Ilustrované programy Institutu jsou vydávány čtvrtletně. Otevírací doba knihovny a výstavního sálu je od pondělí do pátku 13:00 až 18:00.

Jaromír Buriánek

1. 12. 2007

Výstava děl Josefa Lady

Při příležitosti padesátého výročí úmrtí Josefa Lady je uspořádána v Obecním domě Hl.m. Prahy výstava jeho děl.

Josef Lada, významný český malíř a ilustrátor zemřel v prosinci 1957 ve věku 70ti let. Toto výročí připomene výstava jeho děl, která bude otevřena pro veřejnost od 15. listopadu do 3. února 2008 v prostorách Obecního domu v Praze.

Narodil se 17. prosince 1887 v Hrusicích u Senohrab, jeho otec byl švec, Josef byl nejmladší ze čtyř dětí. Již ve věku několika měsíců si pádem poranil pravé oko, na které posléze oslepl. Rodiče ho dali roku 1902 učit do Prahy na malíře pokojů, po roce přešel na knihařství. V roce 1905 ho konečně na třetí pokus přijali k řádnému studiu na Uměleckoprůmyslové škole. Žáci však nesměli publikovat, a tak Lada kreslil pod řadou pseudonymů.. Brzy však usoudil, že i tato škola je pro něj ztrátou času a po půlroce ze školy odešel.

Začal ilustrovat knížky pro děti, dostával zakázky a těch přibývalo. Pracoval v mnoha listech a týdenících. Roku 1922 vytváří Lada slavnou obálku Haškova Švejka. V průběhu 20. a 30. let se Josef Lada stal plně uznávaným umělcem. V roce 1926 pořádá první z dlouhé řady svých výstav. Jako umělec proráží i do zahraničí, vystavuje v mnoha cizích zemích.
Josef Lada zemřel 14. prosince 1957.

S jeho obrázky se můžete potěšit také na "googlu", nebo si přečíst podrobnější  životopis.

Ing. Jiří Valenta

1. 12. 2007

Okovaná blecha a portréty na makovém zrnku

Víte o muzeu miniatur na Strahově? Doporučuji ho navštívit!

Každý asi ví, co to byl bleší cirkus, ve kterém blechy tahaly vozíčky a bydlely v domečku. Dnes již taková atrakce není běžná, můžeme však vidět miniatury, k nimž patří například blecha okovaná zlatými podkovami, malby na makovém nebo jablečném zrnku či reprodukce malířských děl na malém plátku slonové kosti. Miniatury, které pocházejí z rukou ruských mikrořezbářů, jsou k vidění v  Muzeu miniatur  v Praze na Strahově v sousedství Strahovského kláštera.

V Muzeu miniatur jsou všechny exponáty vybaveny lupou nebo mikroskopem. když jimi pohlédneme, uvidíme předměty v rozměrech několika málo milimetrů a s detaily, které se dají měřit na zlomky milimetrů. Oblíbené zvířecí exponáty jsou zastoupeny blechou okovanou zlatými podkovami v rozměrech 0,25 x 0,2 mm. Na jedné noze blecha třímá miniaturní nůžky. Mravenec má zas na nožkách zlatý klíček a zlatý zámek. Jiné exponát využívají rostlinných semen. Na rozříznutém makovém zrnku můžeme vidět čtveřici plovoucích labutí, případně portréty osob.

Oblíbeným předmětem pro srovnání bývá lidský vlas. Na vlasu je přilepen vyřezávaný vlak sestavený z lokomotivy s tendrem a s vagónky. Podobný vlak je umístěn i do ucha jehly. Malá kovová ex libris jsou vidět jen pod mikroskopem, hodila by se jedině k dalšímu exponátu, kterým je mikroknížka osahující povídku Chameleon od Antona Pavloviče Čechova. Na lidském vlasu je v angličtině napsán Otčenáš. Nejde ovšem o rukou zapsaný text, ale o miniaturní tisk. Takto bývají s oblibou zapisovány náboženské texty nebo významné básně. Další miniaturní zvířata vyřezaná z kovu tvoří malou zoologickou zahradu.

Portrét Ludwiga van Beethovena je zas namalován na rozpůleném jablečném jádru. Výroba těchto titěrností je pracná, okovaná blecha, jejíž podkovy jsou šestimilionkrát menší než podkovy koně, vznikala podle nápisu na panelu údajně sedm a půl roku. Každý z vystavených exponátů doprovází šestijazyčný popisek (česky, polsky, anglicky, německy, rusky a francouzsky).

Zvláštní oddíl tvoří mikromalby na slonové kosti. Po pojmem miniatura jsou v malířství míněny malé malované obrázky do medailónků nebo do velmi malých rámečků. Zde však jsou obrázky ještě mnohem menší o rozměrech zhruba 1 x 1 cm. Přesto jsou pod lupou malby k poznání, o čemž svědčí například zminiaturizovaná Madona Lita od Leonarda do Vinciho nebo Krajka od Vasilije Tropinina nebo Danae od Rembrandta van Rijna. K vidění jsou na slonovině nebo na rozpůlených jádrech i další obrázky, například portréty Johna Lennona a Yoko Ono a další osobností včetně Krista. Celkem je v muzeu miniatur několik desítek exponátů. Pokud jde o podrobnosti o vzniku předmětů, je výstava velmi skoupá, neuvádí se zde nic.

Jak však takové miniatury vznikají? Nutná je zručnost, dobrý zrak, jistá ruka a trpělivost. Mikrořezbáři miniatur potřebují také speciální nástroje pro vyřezávání, sestavování i upevnění předmětů. Nástroje si lidé, kteří se touto originální činností zabývají, vyrábějí vesměs sami. Při práci je nezbytná čistota a musí se dávat pozor i na prudký výdech, který může i okovanou blechu mít ničivou sílu vichřice. Pokud dojde k poškození miniatury, je většinou nutné začít znovu. Po dohotovení potřebují preparáty speciální schránku na uložení, v které jsou i prohlíženy. Většinou je součástí i silná lupa. Ačkoliv jsou tyto drobné předměty vyrobeny pouze pro zábavu, dokazují značnou míru dovednosti lidských rukou a budí zájem a překvapení.

Ivan Kratochvíl

1. 12. 2007

Italské legie

Výstava o působení československý legionářů v Italii během první světové války

MF DNES uveřejnila 6.11.t.r. tuto krátkou zprávičku:
"Českoslovenští legionáři v zámečku.
Od 9. listopadu do 31. ledna bude v Libeňském zámku výstava, která návštěvníkům přiblíží působení československých legií v Itálii. Výstava ukáže jeden z méně známých úseků historie československého odboje v první světové válce. Výstavu je možno shlédnout během pracovních hodin úřadu, tedy mezi 8. a15. hodinou. “

Jak vlastně československé legie v Itálii vznikly?
Základy českého dobrovolnického sboru v Itálii byly položeny již roku 1917 v zajateckém táboře Santa Maria Capua Vetera. Češi a Slováci se snažili vyplnit nekonečný čas v táboře smysluplnou aktivitou. Zorganizovali výuku jazyků – italštiny především, založili pěvecký i dramatický soubor, fotbalovou jedenáctku, začali vydávat čtrnáctideník „V boj". V říjnu 1917 tvoří dobrovolnický sbor již přes 3 000 zajatých či mnohdy spíše přeběhlých Čechů a Slováků, odhodlaných bojovat po boku Itálie. Cesta k tomuto cíli však byla ještě dlouhá. Koncem roku 1917 byli přestěhováni do tábora vCertose di Padula. Tábor byl umístěn v objektu kláštera ze 14. století v horách provincie Salerno, vkrajině nezdravé výskytem malárie. V klášterní zahradě bylo postaveno 70 dřevěných baráků, každý pro 200 až 250 zajatců. Bydleli v nich společně Češi a Slováci, Rakušané i Maďaři. Další zajatecké tábory se nacházely v Polle a v Citta Ducale.

Po úspěchu československé brigády u Zborova psaly britské, francouzské a italské deníky a římská Tribuna otiskla 7. července 1918 podrobnou zprávu pod titulem „Prapor Československa v táboře Dohody".

Sonnino, vlivný ministr zahraniční, byl ochoten přijmout Štefánika i Beneše a posléze souhlasil s tím, by v Itálii byly ustanoveny československé oddíly, ovšem s vyloučením možnosti, že by působily jako bojové útvary. Beneš přijel do Říma s příslibem Paříže povolit československou armádu na francouzské frontě. Nicméně Sonnino trval na tom, aby tyto jednotky byly používány ke speciálním službám mimo bojovou linii.

Průběh války však přinesl nečekanou ofenzivu centrálních mocností. V říjnu 1917 u Capporeta dosáhl průlom fronty hloubky sto kilometrů. Na francouzské frontě na jaře 1918 německá císařská armáda zvýšila svou iniciativu po odpadnutí revolučního Ruska. Otázka československých oddílů se znovu dostala do popředí zájmu, na půdu parlamentu i senátu a Sonnino musel odpovídat na interpelace. Svou zdrženlivost odůvodňoval mezinárodními právními komplikacemi vzniklými zapojením zajatců do boje. Uváděl i humanitární ohledy: bojovníkům z legií v případě zajetí hrozí šibenice. Odvolával se přitom na konkrétní tragický osud Cesare Battistiho, tridentského advokáta a poslance vídeňského parlamentu, který jako velitel alpské roty byl Rakušany zajat, a ač těžce zraněn, ihned oběšen.

Mezitím byly postaveny pracovní prapory, které v italských uniformách s červenobílou stužkou na levém rukávě a na čepici odjížděly plnit své úkoly. Od vojáků se ovšem lišily tím, že neměly zbraně. V Římě byl uspořádán ve dnech 8.–10. dubna 1918 „Kongres potlačených národů". Zúčastnili se ho vedle početné delegace italské českoslovenští, jugoslávští, polští a rumunští zástupci. V závěrečné rezoluci prohlásili své právo zřídit vlastní sjednocený a nezávislý stát a pokračovat ve společném boji proti společným utlačovatelům.

21. dubna 1918 konečně Orlando se Štefánikem podepisují „Dohodu mezi italskou vládou aNárodní radou československou". V ní královská vláda uznala existenci jednotné autonomní československé armády, podléhající ze stanoviska národního a politického a právního Československé národní radě.

Tato dohoda stavěla Národní radu na úroveň vlády, byla tedy pokrokem proti prezidentskému dekretu vydanému Poincarem v Paříži 16. prosince 1917. Orlando se později vyjádřil, že tím Itálie jako první země Dohody uznala Národní radu jako vládu budoucího státu.

Generál Andrea Graziani byl pověřen italským vrchním velením připravit projekt organizace československého sboru. Nábor v zajateckých táborech, který byl pak proveden měl nečekaný ohlas, neboť se na výzvu do legií přihlásilo 14 000 mužů. Bylo to 80 % ze 17 500 zajatců registrovaných římskou pobočkou Národní rady.

24. května 1918 si Itálie připomněla třetí výročí svého vstupu do války po boku Dohody. Tento den byl vybrán pro významnou událost. V Římě, před památník Viktora Emanuela nastoupili čeští legionáři, aby převzali svůj bojový prapor věnovaný italskou vlasteneckou společností Comitato italo-boemo.

Anglie, Japonska, Belgie, Srbska. Nechyběla ani početně zastoupená římská česká kolonie. Ze vzpomínek účastníků známe podrobně průběh slavnosti. Rozlehlé náměstí Piazza Venezia bylo zcela zaplněno. Čestné místo zaujali staří Garibaldiani. Dostavili se v červených košilích, zelených kalhotách a se svým historickým, rozstříleným praporem. V 11 hodin byli postupně vítání – polnicí a vojenskými poctami – čestní hosté slavnosti. Italský premiér Orlando, ministři zahraničí Sonnino a války Zupelli. Dále zástupci spřátelených států velvyslanec Spojených států Page, Francie Berere azástupci

Poté přichází M. R. Štefánik ve francouzské uniformě v doprovodu Dr. Lva Sychravy. Slova se ujímá starosta města Colonna: „Řím, matka měst a civilizace pozdravuje československé vojsko. Řím má důvěru v československý národ, protože bojuje za právo a spravedlnost".

Milan Rastislav Štefánik předává prapor do rukou generála Grazianiho. Ten slibuje, že s praporem přes rakouské zákopy dojdou s legionáři do Prahy.

Týž den večer se v reprezentačním sále Augustea konala další slavnost. Před vybraným římským obecenstvem promluvili anglický následník trůnu princ Waleský, francouzský ministr Simon, italský premiér Orlando, velvyslanec Spojených států Nelson Page a belgický poslanec Rolland. Závěrečný projev byl vyhrazen opět M. R. Štefánikovi, budoucími ministru války československého státu. Slavnost předání praporu se měla původně konat v některé vojenské posádce. Byl to Štefánik, který prosadil, aby se předání praporu uskutečnilo v Římě na místě historických událostí a za účasti vynikajících představitelů italské vlády a zástupců všech spojenců.

Popsané slavnostní předání praporu bylo vyvrcholením diplomatického úsilí vybudovat československé legie vedla Ruska a Francie i v Itálii

Prapor předaný legionářům 24. května 1918 vyšily římské dámy podle návrhu českého malíře Oskara Brázdy. Jeho švédská choť, Amalie Posse-Brázdová, která byla této události přítomna, vzpomíná, jak Štefánikův emotivní projev byl ukončen „hurikánem nadšení". Do deníku si zapsala: „Kdybych žila sto let, nikdy nezapomenu na tuto hodinu.

Ing. Jiří Valenta

Starší příspěvky

Senior Internet Klub
[sik.vse.cz]